21 Cdo 2419/2007 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2419/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. B. E. společnosti s ručením omezeným, zastoupenému advokátkou, o 55.515,50 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 100/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2007 č.j. 23 Co 544/2006-102, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku o nákladech řízení se odmítá; v dalším se dovolání žalovaného zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.317,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 55.515,50 Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako řidič kamionu a že v  pracovní smlouvě ze dne 1.11.2004 (v bodu 10) žalovaný „seznámil“ žalobce - mimo jiné - s limity souvisejícími se spotřebou nákladních vozidel a „s tím, že pokud překročí stanovené limity, bude mu nadspotřeba PHM – motorové nafty sražena z diet“; současně žalovaný do uvedeného bodu pracovní smlouvy „vtělil souhlas žalobce s prováděním srážek z diet pro nadspotřebu“. Podle výplatních pásek za prosinec 2004 a únor až září 2005 žalovaný provedl z diet žalobce „jednostranné srážky“, a to jednak za pokutu udělenou žalovanému při provádění přepravy žalobcem v celkové výši 15.000,- Kč, jednak za nadspotřebu nafty v celkové výši 40.515,50 Kč. Žalobce je „přesvědčen“, že uvedené srážky „z jeho zákonného nároku na diety podle zákona č. 119/1992 Sb.“ žalovaný provedl neoprávněně, neboť k udělení pokuty došlo v důsledku chybných pokynů spedice žalovaného, „za něž žalobce jako zaměstnanec nemohl nést odpovědnost“, a navíc „s jednostranným srážením pokuty žalobce nikdy nevyslovil souhlas“. K provádění srážek za nadspotřebu nafty dal žalobce souhlas jen proto, že „neměl jinou možnost než uzavřít pracovní smlouvu i s tímto ustanovením“. Domnívá se ovšem, že nadspotřebu nelze považovat za škodu vzniklou žalovanému, za kterou by žalobce nesl „byť nedbalostní“ odpovědnost, neboť spotřeba vozidla je odvislá „od celé řady faktorů“ a stanovení limitů žalovaným „nemůže postihnout veškerá specifika jednotlivých prováděných přeprav“. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5.10.2006 č.j. 8 C 100/2006-67 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 15.000,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, co do částky 40.515,50 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 6.143,- Kč na účet advokátky žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že částku 15.000,- Kč žalovaný srazil žalobci z nároku na diety neoprávněně, neboť se jednalo o pokutu, která byla ve správním řízení uložena nikoli žalobci, nýbrž žalovanému jako tuzemskému dopravci; správní orgán tedy „musel mít prokázáno“, že se žalobce v průběhu pracovní cesty řídil pokyny žalovaného, a že proto za nedodržení zákonem stanovené doby denního odpočinku z jeho strany odpovídá žalovaný. Ohledně srážek z diet za nadspotřebu pohonných hmot pak soud prvního stupně akcentoval, že „k těmto srážkám došlo na základě  písemného ujednání mezi účastníky“ obsaženého v pracovní smlouvě ze dne 1.11.2004, k jejímuž podpisu žalobce „nebyl nijak nucen, věděl dobře, co podepisuje, a limity spotřeby pohonných hmot mu byly dobře známy“. Jestliže tedy tyto limity překročil, „musel si být vědom, že žalovaný přistoupí ke srážkám z diet, k čemuž také došlo“, a proto podle názoru soudu prvního stupně „žaloba v této části není důvodná“. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.2.2007 č.j. 23 Co 544/2006-102 rozsudek soudu prvního stupně „změnil tak“, že žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 61.902,20 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 20.647,15 Kč a na nákladech odvolacího řízení 25.078,50 Kč k rukám advokáta žalobce. Odvolací soud zdůraznil, že v případě srážek v celkové výši 15.000,- Kč na úhradu škody vzniklé žalovanému zaplacením pokuty udělené dopravním úřadem (za nedodržení povinných přestávek v jízdě žalobcem) „není rozhodné“, zda uvedená škoda vznikla pouze zaviněným porušením právních povinností žalobcem či se na jejím vzniku podílely i jiné okolnosti, nýbrž „podstatné je, že právní předpisy platné v době trvání žalobcova pracovního poměru neumožňovaly, aby zaměstnavatel provedl jednostranně srážku ze mzdy či jiného pracovněprávního nároku zaměstnance na náhradu škody“. Tyto srážky by bylo možné provést pouze na základě písemné dohody o způsobu náhrady škody ve smyslu ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce, „jejíž existence však v daném případě prokázána nebyla“; proto podle názoru odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně „věcně správně“, jestliže žalobě ohledně částky 15.000,- Kč vyhověl. Zabývaje se dále srážkami provedenými žalovaným z nároku žalobce na stravné z důvodu tzv. nadspotřeby pohonných hmot odvolací soud na rozdíl do soudu prvního stupně dovodil, že ujednání účastníků obsažené v pracovní smlouvě ze dne 1.11.2004 nelze považovat za „dostatečný podklad k oprávněnému provedení těchto srážek“. Toto ujednání jednak nemá náležitosti již výše zmíněné dohody o náhradě škody ve smyslu ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce, a jednak – jak odvolací soud zdůraznil – „tuto dohodu nelze uzavřít předem bez vztahu k již vzniklé a konkrétně vyčíslené škodě, odpovědnost za jejíž vznik zaměstnanec uznává“. Protože ujednání ze dne 1.11.2004, v němž žalobce předem souhlasil se srážkami z diet na úhradu škody, která dosud nevznikla, nebylo jisté, zda vůbec vznikne a v jaké výši, „nelze podřadit pod žádné z kogentních ustanovení zákoníku práce“, dospěl odvolací soud k závěru, že „svým  obsahem obchází ustanovení zákona týkající se náhrady škody v pracovněprávních vztazích, a proto je třeba je považovat za neplatné“; žalobci proto náleží i dalších požadovaných 40.515,50 Kč, včetně úroku z prodlení „kapitalizovaného“ ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zdůraznil, že v současné době „se stále více i v pracovních vztazích prosazuje smluvní volnost“ a smluvní strany této možnosti využívají „k zakotvení dalších podmínek“, na nichž mají při uzavírání pracovního poměru zájem. Jednou z takových podmínek, jejichž  sjednání (vedle esenciálních náležitostí pracovní smlouvy) umožňuje ustanovení § 29 zák. práce, je podle názoru dovolatele i ujednání o maximální spotřebě pohonných hmot a možnosti část nákladů za nadspotřebu strhávat přímo z tzv. diet zaměstnance. Překročení limitu spotřeby přitom nelze podle jeho mínění považovat za škodu; záleží totiž pouze na zaměstnanci, jaký způsob jízdy zvolí, „aby se takzvaně vešel do takto stanoveného a řadou let v praxi ověřeného limitu, event. jak s množstvím nafty odpovídajícím počtu ujetých km naloží“. Jestliže je jeho způsob jízdy takový, že nepřekračuje rychlost povolenou pro tento druh dopravy, jsou mu naopak ušetřené pohonné hmoty propláceny, „aniž by bylo možno toto ujednání považovat za obcházení zákona, který stanoví, co pracovníkovi za odvedenou práci náleží“. Dovolatel je proto „přesvědčen“, že se jedná o „inominátní smluvní ujednání“ mezi účastníky pracovněprávního vztahu, „které zákon umožňuje a považuje je za platné“. Pokud jde o částku 15.000,- Kč sraženou na úhradu pokuty, souhlasí žalovaný s názorem odvolacího soudu, že tato částka „má charakter škody způsobené žalobcem“ a že ujednání o náhradě škody by mělo mít ke své platnosti písemnou formu. Jelikož však v daném případě „došlo k placení“, neboť „škoda již byla z diet žalobce strhávána, aniž se žalobce bránil a ani v průběhu řízení nepopřel, že s takovým postupem souhlasil“, žalovaný se domnívá, že písemné dohody už není třeba, neboť škoda již byla zaplacena. Za nesprávné je třeba považovat i rozhodnutí o úhradě nákladů řízení, neboť se „odvíjí“ od rozhodnutí o výši přisouzené částky. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu, „event. Okresnímu soudu v Příbrami“ k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru jsou právní závěry odvolacího soudu „zcela správné“ a námitky žalovaného nelze považovat za opodstatněné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 ods