21 Cdo 2452/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2452/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 6. 2004 Spisová značka:21 Cdo 2452/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2452.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 190 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 195 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 118a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 118a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2452/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., státnímu podniku, o 18.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 39/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2003 č.j. 15 Co 131/2001-58, takto: Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění nemoci z povolání zaplatil náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.4.1997 do 30.4.2000 ve výši 18.500,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 9.5.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od roku 1986 jako horník-lamač v podzemí a že ke dni 20.4.1994 byl jeho pracovní poměr u žalovaného rozvázán dohodou z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice a „pouhý jeden den“ poté, tj. dne 21.4.1994, byla Klinikou nemocí z povolání fakultní nemocnice u sv. Anny v B. u žalobce zjištěna nemoc z povolání – traumatická vazoneuróza horních končetin. I když za tohoto stavu „je zcela nepochybné“, že žalobce trpěl nemocí z povolání již v době trvání pracovního poměru, žalovaný mu odmítá zaplatit požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku s odůvodněním, že mezi zjištěnou nemocí z povolání a ukončením jeho pracovního poměru není dána příčinná souvislost. Žalobce však považuje za „zcela nelogické, aby toto zcela nepatrné časové rozlišení mělo zásadní význam pro přiznání tak významného nároku“, jestliže mu zřejmě vzniká škoda na výdělku tím, že „s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže vykonávat jinou práci lépe placenou než tu, kterou je nyní nucen vykonávat“. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou mezitímním rozsudkem ze dne 13.2.2001 č.j. 7 C 39/2000-42 rozhodl, že „nárok žalobce na náhradu škody z nemoci z povolání na ušlém výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 195 zákoníku práce za dobu od 1.4.1997 do 30.4.2000 proti žalovanému je dán“ a že „o výši nároku a o nákladech celého řízení rozhodne soud po právní moci tohoto rozsudku“. Soud prvního stupně vycházeje ze znaleckého posudku MUDr. Ř., podle kterého žalobce trpěl hlášenou nemocí z povolání ještě v době existence jeho pracovního poměru u žalovaného, přičemž „sama tato nemoc, kdyby byla řádně zjištěna před 20.4.1994, by sama o sobě vedla k ukončení práce lamače v riziku vibrací přenášených na horní končetiny, kterou žalobce u žalovaného vykonával“, dospěl k závěru, že za tohoto stavu „jsou v případě žalobce splněny všechny předpoklady uvedené v § 195 zák. práce“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.6.2003 č.j. 15 Co 131/2001-58 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „nárok žalobce na náhradu škody z titulu nemoci z povolání na ušlém výdělku za dobu od 1.4.1997 do 30.4.2000 proti žalovanému není dán“. Odvolací soud zdůraznil, že jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce je vztah příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a vznikem škody, který „je dán jen tehdy, jestliže došlo k poklesu výdělku u zaměstnance následkem onemocnění chorobou z povolání“. Protože - jak vyplynulo z výsledků dokazování - k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky (a tedy k ukončení výkonu dosavadní práce žalobce) nedošlo z titulu nemoci z povolání, nýbrž z titulu dosažení nejvyšší přípustné expozice, „když v době rozvázání pracovního poměru žalobce zde ještě neexistovalo žádného rozhodnutí o tom, že trpí nemocí z povolání“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody a že proto není uplatněný nárok opodstatněný. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Připustil, že práci lamače v podzemí přestal vykonávat z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice a nikoli z titulu nemoci z povolání, podle jeho názoru „důležitý je však důvod, pro který dosahuje nižší výdělek než dříve, a ne důvod, pro který rozvázal pracovní poměr“, a dokonce „není v této souvislosti ani relevantní, že nemoc z povolání byla diagnostikována až poté, co byl skončen dohodou pracovní poměr“. Zdůraznil, že žalobce dosahuje nižšího výdělku nikoli proto, že nemůže být v práci již nadále (z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice) vystaven dalšímu ionizujícímu záření, nýbrž proto, že nemůže již dále (z důvodu nemoci z povolání) pracovat s vibrujícími nástroji a zařízeními. Kdyby totiž s těmito nástroji, nebýt nemoci z povolání, pracovat mohl, byl by schopen dále pracovat obdobným způsobem na pracovišti (třeba i na pracovišti žalovaného), kde se nevyskytují ionizující látky, a dosahovat vyššího výdělku než dosahuje nyní. S odkazem na soudní judikaturu žalobce dovozoval, že v daném případě „byly naplněny všechny teoretickoprávní znaky nutné pro vznik odpovědnostního vztahu“, přičemž podle jeho názoru by bylo „absurdní a zcela proti duchu zákona, aby se institut nejvyšší přípustné expozice, který byl do právního řádu včleněn bezesporu z důvodů ochrany zaměstnance, stal v jeho případě tou skutečností, pro kterou mu nebude přiznán jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou nemocí z povolání“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti měl vzniknout po zjištění nemoci z povolání dne 21.4.1994 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.5.1994 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „zák. práce“. Předpoklady odpovědnosti organizace (dále „zaměstnavatele“) vůči pracovníku (dále „zaměstnanci“) za škodu při nemoci z povolání jsou podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu) aniž je uvažováno jeho zavinění. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst.1 písm.b) a 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu (po uplynutí doby 12 po sobě následujících měsíců od vzniku nároku limitovaného způsobem uvedeným v ustanovení § 195 odst.2 zák. práce) mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní