21 Cdo 2461/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2461/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2009 Spisová značka:21 Cdo 2461/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2461.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2461/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného a v právní věci žalobce J. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o 43.830,- Kč a o vzájemné žalobě o 35.147,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 269/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2007, č. j. 16 Co 241/2007-172, takto: Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 10.480,- Kč a ve výroku o zamítnutí vzájemné žaloby o zaplacení 35.147,- Kč) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 43.830,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2002 jako řidič; k ukončení tohoto pracovního poměru došlo ke dni 30. 4. 2005 „dohodou z důvodu organizačních změn uvedených v ust. § 46 odst. 1 c) zákoníku práce“. Na odstupné ve výši 16.480,- Kč, na které žalobci v této souvislosti vznikl nárok, mu však žalovaný zaplatil pouze 6.000,- Kč. Žalobce proto požaduje z tohoto důvodu ještě 10.480,- Kč. V průběhu pracovního poměru konal žalobce pro žalovaného podle jeho pokynů pracovní cesty. Protože žalovaný na pracovních cestách nezajišťoval plně bezplatné stravování a současně ani neurčil výši stravného před vysláním na pracovní cestu, příslušelo žalobci stravné nejméně ve výši dolní hranice sazby stravného podle délky pracovní cesty; s ohledem na počet a délku pracovních cest požaduje žalobce na stravném celkem 33.350,- Kč. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vznesl „kompenzační námitku“ ve výši 35.147,- Kč. Uvedený nárok podle jeho tvrzení spočívá v tom, že, ačkoli se účastníci dohodli, že žalobce ukončí pracovní poměr k 31. 12. 2004, a žalovaný mu proto vyplácel „navýšenou“ mzdu, žalobce na dohodu o ukončení pracovního poměru nepřistoupil. Za rok 2004 tak bylo žalobci bez právního důvodu vyplaceno navíc právě 35.147,- Kč. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, č. j. 16 C 269/2005-137, žalovanému uložil „zaplatit žalobci částku 37.334,- Kč a náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce v částce 19.292,- Kč“, co do částky 6.496,- Kč řízení zastavil a „protinávrh“ žalovaného, aby mu žalobce zaplatil 35.147,- Kč, zamítl. Vycházeje z toho, že bylo  prokázáno, že účastníci uzavřeli dohodu ohledně skončení pracovního poměru, že v dohodě byl uveden i důvod skončení pracovního poměru [§ 46 odst. 1 písm. c) zák. práce], dovodil, že žalobci náleží odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Protože odstupné „nebylo ze strany účastníků a zejména žalovaného žádným způsobem rozporováno“, stanovil je „ve výši stanovené žalobcem“. Ve vztahu ke stravnému měl za prokázáno, že žalobce vykonal pracovní cesty v rozsahu, který v řízení uplatňoval, a náleží mu za ně stravné ve výši dolní hranice stanovené sazby (58,- Kč za každou pracovní cestu). Námitku žalovaného, že místem výkonu práce byla celá Česká republika, a proto se u žalobce nemohlo o pracovní cesty jednat, odmítl s tím, že v pracovní smlouvě bylo sice jako místo výkonu práce uvedeno Česká republika, „nicméně pravidelným pracovištěm podle názoru soudu byla O., jak vyplývalo z výpovědi svědka M. i z výpovědi žalobce a i shrnutí předložených faktur žalobcem, že vždy vyjížděl z O.“. Žalovaným uplatněnou „kompenzační námitku“ posoudil jako vzájemnou žalobu, neboť v pracovněprávních věcech, není započtení způsobilým důvodem zániku pracovněprávních nároků. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobce věděl nebo musel vzhledem k okolnostem předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (§ 243 odst. 3 zák. práce). Žalovaný proto nemůže požadovat vrácení žalované částky zpět. Řízení co do částky 6.496,- Kč zastavil proto, že žalobce v tomto rozsahu vzal žalobu zpět. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č. j. 16 Co 241/2007-172, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci II. výroku, pokud jím bylo vyhověno žalobě na zaplacení částky 26.854,- Kč“, změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 26.854,- Kč se zamítá, „v odstavci I. výroku, pokud jím bylo vyhověno žalobě na zaplacení částky 10.480,- Kč a v odstavci III. výroku“ (o zamítnutí „protinávrhu“ žalovaného) jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje z ustanovení § 2 odst. 1 a 3 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, dovodil, že, uzavřel-li žalobce pracovní smlouvu s tím, že místo výkonu práce bylo vymezeno „Česká republika“, a vykonával-li autodopravu na území České republiky, nejednalo se v jeho případě o pracovní cestu ve smyslu zákona č. 119/1992 Sb. Na této skutečnosti nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani faktický stav, že žalobce pravidelně na tyto cesty vyjížděl z O., neboť město O. nebylo dohodnuto pro účely zákona o cestovních náhradách jako pravidelné pracoviště. Se soudem prvního stupně souhlasil v tom, že „kompenzační námitku“ žalovaného je nutno posoudit jako jeho protinávrh – vzájemný návrh. Vzhledem k pravidelnosti plateb, jež byly podle žalovaného žalobci nesprávně vypláceny, nešlo o jednorázové pochybení mzdové účetní, a proto souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nemohl vědět ani z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho měnícímu výroku) žalobce namítá, že jako místo výkonu práce nelze sjednat „území České republiky“, protože takto sjednané místo výkonu práce je neurčité. Kdyby mohlo být místem výkonu práce platně sjednáno území ČR, pak by „zajisté ve většině případů docházelo ze strany zaměstnavatele k jednání in fraudem legis“. Argumentuje dále novou právní úpravou pracovněprávních vztahů, zejména ustanovením § 34 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a důvodovou zprávou k němu, z nichž vyplývá, že zaměstnavatel by vždy měl nést náklady na vyšší než pravidelné výdaje spojené s výkonem práce, které vzniknou zaměstnanci s cestou mimo obec, kde převážně vykonává práci, popř. kde má trvalý pobyt. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2287/2004, ze dne 12. 5. 2005 navrhuje, „aby senát Nejvyššího soudu ČR postoupil toto dovolání k projednání Velkému senátu k zaujetí stanoviska k výkladu pojmu místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) zakotvenému v ustanovení § 29 odst 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 188/1988 Sb., a to z hlediska požadavků na jeho určitost“. Ve věci samé navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (proti jeho měnícímu výroku) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004 (pracovní smlouva mezi účastníky byla uzavřena dne 1. 7. 2002) – dále též jen „zák. práce“, v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout: a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo), c) den nástupu do práce. Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě má svůj význam zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném místě, než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno. Místo výkonu práce může být určeno velmi úzce (např. konkrétní pracoviště) nebo šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce bude obec nebo organizační jednotka, ale nevylučuje, aby místo výkonu práce bylo i jinak určené místo. Pro posouzení platnosti takového ujednání o místu výkonu práce