Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Doležílkem v exekuční věci oprávněného Apston Capital Ltd., se sídlem v Dublinu 2, 4th Floor, Hanover Building, Windmill Lane, Irsko, reg. č. 408579, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti povinným 1) J. H., a 2) J. H., o žalobě pro zmatečnost a o žalobě na obnovu řízení podaných povinnými proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2024, č. j. 4 Cmo 178/2024-19, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 70/2024, o dovolání povinných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2025, č. j. 9 Cmo 172/2025-26, takto:

Dovolací řízení se zastavuje.

II.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 4. 2025, č. j. 16 C 70/2024-10, odmítl žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení podané povinnými proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2024, č. j. 4 Cmo 178/2024-19, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2024, č. j. 16 C 29/2024-9, kterým soud prvního stupně odmítl žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení podané povinnými proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2024, č. j. 3 Co 85/2023-426.

K odvolání povinných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2025, č. j. 9 Cmo 172/2025-26, usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 16 C 70/2024-10, potvrdil, neboť má za to, že žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost podané povinnými nesplňují zákonné náležitosti, a že postup soudu prvního stupně, který tyto žaloby jako neprojednatelné odmítl, je proto správný.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání. Podáním dovolání jim vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů].

Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 2. 2026, č. j. 21 Cdo 251/2026-39, které bylo povinným doručeno dne 27. 2. 2026, vyzval povinné, aby do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatili soudní poplatek za dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, č. j. 9 Cmo 172/2025-26, a zároveň povinné poučil, že nebude-li soudní poplatek za dovolání ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno.

Povinní podáním ze dne 20. 2. 2026 požádali o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Zároveň vznesli námitku podjatosti soudců senátu 21 Cdo Nejvyššího soudu, jmenovitě pak JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.

Povinní nesplňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení stanovené v § 138 odst. 1 o. s. ř., neboť v projednávané věci jde z jejich strany o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (k otázce, kdy jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sb. rozh. obč.).

Pro závěr, zda se jedná ve smyslu ustanovení § 138 odst.1 o. s. ř. o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je třeba použít v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení stejná (shodná) hlediska. Je-li tedy například již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno (a představuje-li tedy žaloba zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím řízení a v dovolacím řízení, aniž by tu bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; nedává dobrý procesní smysl úvaha, že předmětem odvolacího nebo dovolacího řízení je (v nemeritorních otázkách) řádně uplatněné právo žalobcem, je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno (srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013).

V projednávané věci povinní podali dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byly odmítnuty žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení podané povinnými proti usnesení odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byly odmítnuty žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení. Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby pro zmatečnost, však žaloba pro zmatečnost není přípustná (srov. § 230 odst. 3 o. s. ř., podle něhož žaloba pro zmatečnost není přípustná také proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost), a – vzhledem k tomu, že nejde o usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé (srov. § 228 odst. 1 o. s. ř.), ani o žádné z rozhodnutí uvedených v § 228 odst. 2 o. s. ř. – nelze je napadnout ani žalobou na obnovu řízení. Podání nepřípustné žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, a takovým uplatňováním práva je proto i podání dovolání povinných proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž této žalobě nebylo vyhověno; okolnost, že žaloba nebyla zamítnuta pro nepřípustnost, nýbrž odmítnuta pro vady podání, není podstatná.

Dovolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že povinní po zahájení řízení podávají mimořádné množství vesměs neodůvodněných procesních podání, jakož i opravných prostředků, včetně opravných prostředků nepřípustných (dokladem toho je i žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení podané v této věci povinnými v rozporu s § 230 odst. 3 a § 228 o. s. ř.), opakovaně podávají neodůvodněné námitky podjatosti soudců a žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Zmíněné dlouhodobé a cílené jednání povinných tak lze označit za obstrukční (srov. mimo jiné např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1105/2022, anebo – konkrétně ve vztahu k povinným – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1391/2024, ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3181/2022, ze dne 23. 12. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3516/2022, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 208/2023, ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2619/2023, ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3008/2024, ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3535/2024, ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 21 Cdo 151/2025, a ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1000/2025).

Vzhledem k výše uvedenému má Nejvyšší soud za to, že povinní procesními obstrukcemi dlouhodobě zneužívají svá procesní práva, a to nikoliv za účelem soudní ochrany, a způsobují bezdůvodné průtahy (procesní obtíže) v soudním řízení. Jejich postup tak podle § 2 a § 6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany. Zneužití procesního práva totiž může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení. Má-li zneužití práva účastníkem podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k němu v souladu s § 41a odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nepřihlíží (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1030/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 499/2020).

Povinní spolu s dovoláním opětovně vznesli námitku podjatosti soudců, tentokrát soudců senátu Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval o jejich odvolání. Protože je z obsahu námitky podjatosti zřejmé, že soudcům vytýkají jejich postup v řízení o projednávané věci (napadené usnesení vulgárně označují za „právního zmetka“), vyhodnotil Nejvyšší soud bez dalšího takovou námitku podjatosti, včetně navazujícího návrhu na přikázání věci jinému soudu, jednak jako nedůvodnou (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.), a jednak jako obstrukční postup, který s přihlédnutím k ustanovení § 2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod č. 2/2009 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSČR 104/2017, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sen. zn. 29 NSČR 81/2018).

Námitku podjatosti soudců senátu 21 Cdo Nejvyššího soudu, jmenovitě pak JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., obsaženou v podání ze dne 20. 2. 2026, pak povinní odůvodnili tím, že „se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům a jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, když bylo a je objekt. a nevyvratitelně prokazatelné, že nejen v této věci byly/jsou vědomě páchány a kryty velmi závažné zločiny“. Dovolatelé v tomto svém podání jen citují text zákona, aniž by jakkoliv specifikovali (či alespoň naznačili) důvody, pro které by měli být tito soudci vyloučeni z projednávání věci. Takto nekonkretizované námitky podjatosti přitom podávají v řízení opakovaně. Nejvyšší soud proto i tuto vznesenou námitku podjatosti považuje za zjevné zneužití tohoto procesního institutu (§ 2 o. s. ř.), a proto ani k této námitce nepřihlížel.

Protože dovolatelé nezaplatili soudní poplatek za dovolání ani poté, co k tomu byli vyzváni usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2026, č. j. 21 Cdo 251/2026-39, Nejvyšší soud řízení o dovolání povinných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, č. j. 9 Cmo 172/2025-26, podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 3. 2026

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu