21 Cdo 2525/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2525/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 11. 2010 Spisová značka:21 Cdo 2525/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2525.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada mzdy Úroky z prodlení Dotčené předpisy:§ 256 odst. 1, 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 11. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2525/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. G., zastoupeného Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Sofijská č. 890/31, proti žalované DPÚK a.s. se sídlem v Praze 5, Lumiérů č. 181/41, IČ 25497961, zastoupenému JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 404/30a, o 274.436,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 420/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. září 2009, č. j. 9 Co 1033/2005-467, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ilony Vaněčkové, advokátky se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 404/30a. Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná (její právní předchůdce ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s. se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče č. 3316/12A, IČ 48268071) zaplatila 274.436,-Kč s 23% úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že mu žalovaná dala neplatnou výpověď z pracovního poměru a že se proto domáhá náhrady mzdy za měsíce červenec 1998 až srpen 1999 v částce 219.425,- Kč, náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1998 v částce 7.589,- Kč, rozdílu ve vyplaceném odstupném v částce 18.587,- Kč, doplatku na hospodářském výsledku za rok 1997 v částce 6.000,- Kč, zálohy na hospodářský výsledek za rok 1998 v částce 5.000,- Kč, „příspěvku na dovolenou, respektive 14 plat“ v částce 4.000,- Kč a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1999 v částce 13.835,- Kč. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, č. j. 13C 420/99 – 165, žalované uložil zaplatit žalobci 251.849,- Kč s úrokem z prodlení 23% ročně od 13. 9. 1998 do zaplacení a „ve zbytku“ návrh zamítl; zároveň žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení 10.040,50 Kč a „státu - České republice, správě Okresního soudu v Ústí nad Labem“ soudní poplatek v částce 10.076,- Kč. Vyšel z toho, že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 26. 2. 1998 výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 9. 1998, č. j. 15 C 659/98 – 35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 1999, č. j. 29 Co 966/98-66, shledána neplatným právním úkonem. Žalobci proto náleží náhrada mzdy 219.425,- Kč, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1998 a 1999, doplatek hospodářského výsledku za rok 1997 a záloha na hospodářský výsledek za rok 1998, celkem 251.849,- Kč; jinak považoval žalobu za nedůvodnou. Při posuzování úroku z prodlení vyšel z ustanovení § 517 odst. 1, 2 obč. zák. ve spojení s § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. a úrok z prodlení přiznal ve výši dvojnásobku diskontní sazby vyhlášené Českou národní bankou (ve výši 23%) ode dne následujícího po dni, na nějž byla u žalované stanovena výplata („12. dne následujícího měsíce“), tedy ode dne 13. 9. 1998. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 5. 2003, č. j. 9 Co 64/2002-207, rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (v přísudečném výroku a v nákladových výrocích) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Ústí nad Labem – poté, co usnesením ze dne 2. 6. 2005, č. j. 13 C 420/99-338, rozhodl, že v řízení na straně žalované bude pokračováno se společností Dopravní podnik Ústeckého kraje, a.s. se sídlem Praha 5, Lumiérů č. p. 1025, č. or. 34a, IČ 25497961 (nyní DPÚK a.s. se sídlem v Praha 5, Lumiérů č. 181/41, IČ 25497961) -rozsudkem ze dne 12. 9. 2005, č. j. 13 C 420/99-349, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 10. 2007, č. j. 13 C 420/99-378, žalované uložil zaplatit žalobci 71.266,50 Kč „v hrubých“ s úrokem z prodlení 23% ročně od 13. 8. 1998 do zaplacení, do částky 195 580,50 Kč a úroku z prodlení 23% ročně od 13. 8. 1998 do zaplacení z částky 195.580,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit „státu - České republice, správě Okresního soudu v Ústí nad Labem“ soudní poplatek v částce 2.850,- Kč a že žalované se vrací ze zálohy složené na náklady důkazu částka 100,- Kč. Znovu vyšel z toho, že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 26. 2. 1998 výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 9. 1998, č. j. 15 C 659/98 – 35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 1999, č. j. 29 Co 966/98-66, shledána neplatným právním úkonem. Vycházeje ze znaleckého posudku Ing. Soni Bourové, dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši 159.307,- Kč. Od této částky však odečetl 88.040,50 Kč, neboť tuto částku žalovaná žalobci zaplatila „příkazem k úhradě“ ze dne 25. 2. 2002. Pro přiznání dalších uplatněných nároků (náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou, hospodářský výsledek, doplatek odstupného) podle soudu prvního stupně „není opora v právních předpisech“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 9 Co 1033/2005-408, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím byla žaloba zamítnuta do částky 101.594,60,-Kč s 23% úrokem od 13. 8. 1998 do zaplacení, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 78.987,90Kč s 23% úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení, a zrušil, pokud jím byla zamítnuta žaloba do částky 14.998,-Kč s 23% úrokem od 13. 8. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná dala žalobci neplatnou výpověď z pracovního poměru, že žalobce dopisem doručeným žalované dne 9. 4. 1998 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, a že jsou tak splněny podmínky pro přiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce. Tento nárok náleží žalobci za dobu od 1. 8. 1998 (den následující po uplynutí výpovědní lhůty) do 24. 6. 1999 (do právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 2. 1998). Nárok za měsíc červenec 1998 a za období počínaje dnem 25. 6. 1999 posoudil podle ustanovení § 130 zák. práce, neboť žalovaná, „přes jistotu, že pracovní poměr žalobce trvá, žalobci nepřidělovala práci ve smyslu § 35 zák. práce“. Nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně stanovil průměrný výdělek žalobce. Za rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku považoval II. čtvrtletí roku 1998 a „při pravděpodobném hrubém výdělku žalobce 90,-Kč za hodinu a při 1872 pracovních hodinách v období od 1. 8. 1998 do 24. 6. 1999, tj. za 10 měsíců a poměrnou část června“ stanovil „celkovou výši pravděpodobného hrubého příjmu žalobce na 168.480,-Kč“. Vycházeje ze stejného pravděpodobného výdělku přiznal žalobci za červenec 1998 částku 16.560,- Kč a za období od 25. 6. 1999 do konce srpna 1999 částku 37.079,- Kč. Za dobu od l. 7. 1998 do 31. 8. 1999 celkem 222.119,- Kč. „Spolu s poměrnou částí 13. a 14. platu, tj. měsíční částkou 2.333,-Kč za červenec až prosinec 1998 (celkem 13.998,-Kč), pak náhrada představuje celkem částku 236.117,-Kč“. Za poměrnou část dovolené v roce 1999 přiznal žalobci náhradu ve výši 2.177,90 Kč. Žalobci tak podle odvolacího soudu náleží celkem 238.294,90 Kč a nikoli 159.307,-Kč, jak dovodil soud prvního stupně. Po započtení částečného plnění žalované ve výši 88.040,50 Kč zbývá k úhradě 150.254,40 Kč; protože však z této částky bylo napadeným rozsudkem žalobci pravomocně přiznáno 71.266,50 Kč, k doplacení zbývá 78.987,90 Kč. Zrušení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně co do částky 14.998,-Kč s úrokem z prodlení odůvodnil tím, že, jestliže soud prvního stupně napadeným rozsudkem „žalobě vyhověl do výše 71.266,50 Kč s příslušenstvím a do částky 195.580,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, překročil, v zamítavém výroku, předmět řízení o 14.998,-Kč“. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19. 2. 2009 č. j. 21 Cdo 1784/