21 Cdo 2537/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2537/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 9. 2006 Spisová značka:21 Cdo 2537/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2537.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 176 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 176 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. § 24 odst. 3 písm. a) předpisu č. 6/1993Sb. § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2537/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně H. D. a.s., H. D. holding zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o 38.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 195/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č.j. 12 Co 59,60/2005-211, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.498,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 38.200,- Kč s 15% úrokem od 1. 1. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně ve funkci pokladního dne 28. 11. 1996 uzavřel s žalobkyní dohodu o hmotné odpovědnosti a že dne 8. 4. 1998 provedl „transakci“ s platební kartou, přičemž nesplnil povinnost zkontrolovat podpis na účtence s podpisovým vzorem klienta, jak je uvedeno v podmínkách „Pokyny pro provádění transakcí platebními kartami“. K. banka P. proto žalobci dne 7. 12. 1998 oznámila, že provedla storno úhrady ve výši 38.200,- Kč. Přestože žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě takto vzniklé škody, žalovaný uvedenou částku odmítá zaplatit. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 6. 1999, č.j. 24 C 119/99-13, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.400,- Kč „na účet jeho právního zástupce“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podle dohody o hmotné odpovědnosti, kterou žalovaný uzavřel s žalobkyní, přijal žalovaný hmotnou odpovědnost za svěřené peníze v korunách i ve valutách, které je povinen vyúčtovat, za žetony, šeky a výherní hrací přístroje. Bylo-li ale placeno platební kartou, pak žalovaný nepřevzal žádnou finanční hotovost, za kterou by měl tuto hmotnou odpovědnost. Protože žalobkyně neprokázala, že by žalovaný porušil nějakou povinnost při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, neodpovídá žalovaný ani podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce za vzniklou škodu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 1999, č.j. 35 Co 558/99-31, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v dohodě o hmotné odpovědnosti uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným není zahrnuta škoda vzniklá při placení platební kartou, a proto odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu podle ustanovení § 176 zák. práce není dána. Vytknul však soudu prvního stupně, že při posuzování věci z hlediska ustanovení § 172 a násl. zák. práce rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ačkoliv žalobkyně navrhla ke svým tvrzením důkazy, soud prvního stupně je neprovedl a v odůvodnění napadeného rozsudku ani neuvedl, co jej k takovému postupu vedlo. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. 6. 2000, č.j. 24 C 119/99-47, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12.600,- Kč „na účet jeho právního zástupce“. Připustil, že žalobkyni vznikla škoda v důsledku „stornování bankovní transakce“, které banka odůvodnila tím, že nesouhlasí podpisový vzor klienta s podpisem na účtence. Protože však není k dispozici ani platební karta ani účtenka s podpisem klienta, není možno dospět jednoznačně k závěru, že žalovaný porušil nějakou povinnost. Žalobkyně navíc jednoznačně neprokázala, že by žalovaného specielně proškolila v manipulaci s platebními kartami. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2001, č.j. 35 Co 560/2000-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 1.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku „na účet jeho právního zástupce JUDr. M. B.“; návrh žalobce, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání, zamítl. Vycházeje z názoru vysloveného již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 30. 11. 1999, č.j. 35 Co 558/99-31, že podmínky odpovědnosti podle ustanovení § 176 zák. práce nebyly naplněny, shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je povinností žalobkyně, aby ve smyslu ustanovení § 172 zák. práce prokázala vznik škody v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaného při plnění pracovních úkolů a zavinění žalovaného. Žalobkyně však neprokázala, že žalovaného s „Pokyny pro provádění transakcí platebními kartami“ řádně seznámila, když svědkyně F. a K. vypovídaly pouze o tom, jak probíhalo seznamování s uvedenými pokyny na jejich pracovišti v P., a dovozovaly, že stejné seznámení proběhlo i na jiných pracovištích, včetně pracoviště žalovaného. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že bez předmětné platební karty nelze zjistit, zda podpisový vzor na kartě je od podpisu na účtence natolik odlišný, že musel být zřejmý i žalovanému, který odlišnosti nedbal, klientovi poskytl požadované plnění a dopustil se tak porušení svých povinností. Z porovnání podpisu na účtence s podpisovým vzorem v bance takový závěr učinit nelze, protože nebylo na žalovaném, aby porovnal tyto podpisy, ale pouze podpisy na účtence a na platební kartě. Návrh žalobce na připuštění dovolání odvolací soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. 4. 2002, č.j. 21 Cdo 979/2001-78, rozsudek Městského soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. června 2000, č.j. 24 C 119/99-47, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Vytknul soudům obou stupňů, že přehlédly, že schodkem ve smyslu ustanovení § 176 odst. 1 zák. práce je rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a mezi údaji účetní evidence, přičemž je zcela nerozhodné, jakým způsobem ke vzniku takového schodku došlo (svěřené hodnoty zaměstnanec odcizil sám nebo je odcizil někdo jiný nebo k jejich odčerpání došlo neoprávněnou manipulací s platební kartou - jako v projednávané věci - a podobně). Okolnost, jakým způsobem ke vzniku schodku došlo, hraje význam jen v případě posuzování, zda se zaměstnanec odpovědnosti zprostí zcela nebo zčásti (§ 176 odst. 3 zák. práce). Vycházeje z tohoto nesprávného závěru, se soudy nezabývaly zjišťováním, zda skutečně ke vzniku schodku v projednávané věci došlo či nikoli. Takový závěr byl totiž především závislý na zjištění, zda „storno úhrady“ ve výši 38.200,- Kč provedené dne 7. 12. 1998 K. bankou, a.s. bylo provedeno v souladu se zákonem (srov. § 20b odst. 3 zákona č. 21/1992, o bankách, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 292/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 83/1995 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 61/1996 Sb., č. 306/1997 Sb., č. 16/1998 Sb., č. 127/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb. – dále též jen „zákon o bankách“), případně v souladu se smlouvou uzavřenou mezi bankou a žalobkyní, či nikoli. Vysvětlil dále, za jakých okolností se může odpovědný zaměstnanec své odpovědnosti za schodek zcela nebo zčásti zprostit. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č.j. 24 C 119/1999-112, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 24.705,- Kč „na účet jeho právního zástupce.“ Vycházeje z toho, že „storno transakce“ byla K. bankou, a. s. provedena v souladu s „Pokyny pro provádění transakcí platebními kartami Eurocard/MasterCard“, jež byly součástí smlouvy o přijímání platebních karet mezi žalobkyní a K. bankou, a.s., dospěl k závěru, že postup K. banky, a.s. při „storno transakcí“ byl v souladu se smlouvou uzavřenou mezi bankou a žalobkyní a že tedy došlo ke vzniku schodku na hodnotách svěřených k vyúčtování žalovanému. Podle jeho názoru se však nejednalo o odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách dle ustanovení § 176 odst. 1 zák. práce, neboť, bylo-li placeno platební kartou, žalovaný nepřevzal žádnou finanční hotovost, za kterou by měl hmotnou odpovědnost; žalovaný přijal hmotnou odpovědnost za