21 Cdo 260/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 260/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 4. 2012 Spisová značka:21 Cdo 260/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.260.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pravomoc soudu Příslušnost soudu místní Příslušnost soudu věcná Dotčené předpisy:čl. 18 odst. 2 Nařízení (ES) č. 44/2001 čl. 19 Nařízení (ES) č. 44/2001 čl. 21 Nařízení (ES) č. 44/2001 čl. 24 Nařízení (ES) č. 44/2001 § 9 odst. 1 o. s. ř. § 10 o. s. ř. § 86 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:13. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 260/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. S. M., zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 38/15, proti žalované STÁTNÍ LETECKÉ SPOLEČNOSTI „AIR MOLDOVA“ se sídlem letiště Kišiněv, MD 2026, Moldavská republika, její organizační složce „AIR MOLDOVA, státní letecká společnost-organizační složka“ se sídlem v Praze 6, Aviatická č. 1048/12, IČO 70103496, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská č. 52, o 1,662.687,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 65/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2009 č.j. 19 C 65/2007-100 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č.j. 18 Co 85/2010-122, takto: I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2009 č.j. 19 C 65/2007-100 se zastavuje. II. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č.j. 18 Co 85/2010-122 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 1,662.687,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalované odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1,662.687,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že, ačkoli pravomocným soudním rozhodnutím byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalované, žalovaná žalobci „v rozporu s pracovní smlouvou nepřiděluje práci“. Žalobce proto po žalované požaduje náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele za období od dubna 2006 do června 2009 ve výši vycházející z průměrného výdělku žalobce, který činí 42.633,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20.7.2009 č.j. 19 C 65/2007-100, ve znění usnesení ze dne 5.1.2010 č.j. 19 C 65/2007-116, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení „v plné výši 152.618,40,- Kč“ k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Veverky a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 náklady řízení ve výši 350,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy Moldavská republika není členem Evropské unie a mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Moldavskou republikou upravující vztahy z pracovních smluv neexistuje, „řídí se pracovněprávní vztah mezi žalobcem a žalovanou zákonem č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a platným zákoníkem práce“, přičemž podle uvedených předpisů, je-li žalobce českým státním občanem s trvalým bydlištěm na území České republiky a vykonával-li práci pro žalovanou na území České republiky, „má soud pravomoc rozhodnout v dané věci“. Věcná příslušnost soudu prvního stupně pak „vyplývá z ust. § 9 odst. 2, 3 o.s.ř., když zákonem není založena věcná příslušnost krajských soudů“, a jeho místní příslušnost „je určena umístěním organizační složky žalovaného podniku zahraniční právnické osoby v obvodu zdejšího soudu“. Po „právní stránce“ pak soud prvního stupně věc posoudil podle českého zákoníku práce a dospěl k závěru, že za stavu, kdy z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná, která se s pravomocným rozhodnutím soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru „nesmířila“, nepřidělovala žalobci v žalovaném období práci podle pracovní smlouvy a žalobce nebyl ani jinde zaměstnán, „má žalobce nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele“ v požadované výši, vycházející z jeho průměrného (pravděpodobného) výdělku zjištěného postupem podle ustanovení § 17 odst. 4 a 5 zákona č. 1/1992 Sb., a § 355 odst. 1 a § 356 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.2007). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.3.2010 č.j. 18 Co 85/2010-122 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 85.392,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Veverky. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „nepochybil, jestliže jednal jako soud pravomocný, byť v rozhodnutí nepoukázal na správná ustanovení, jimiž se pravomoc českých soudů v daném sporu řídí“. Podle názoru odvolacího soudu „při absenci mezinárodní smlouvy, která by ve vztahu mezi Českou republikou a Moldavskou republikou upravovala pravomoc soudů jednat ve věcech pracovněprávních sporů, je třeba postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, kterým je Česká republika po svém vstupu do Evropské unie vázána“ a které „upravuje pravomoc (příslušnost) soudů členských států Evropské unie ve všech věcech s cizím prvkem, které spadají do režimu tohoto nařízení, tedy mimo jiné i ve věcech pracovních sporů“. Z článku 18 bod 1 a 2, článku 19 bod 1 a článku 21 bod 1 a 2 citovaného nařízení je podle mínění odvolacího soudu „zřejmé, že příslušným (pravomocným) k projednání daného sporu o náhradu mzdy mezi zaměstnancem (žalobcem) a zaměstnavatelem (žalovanou), který má prostřednictvím své organizační složky na území České republiky své bydliště, resp. sídlo, je český soud“. Žalovanou namítaná dohoda účastníků o pravomoci cizozemského soudu „nemůže tato kogentní pravidla soudní příslušnosti změnit, neboť se (ve smyslu článku 21 nařízení) nejedná o dohodu uzavřenou po vzniku sporu, popřípadě dohodu, která by ve prospěch žalobce rozšiřovala výběr jiného soudu, než soudu tímto nařízením stanoveného“. Kromě toho – jak odvolací soud dále zdůraznil - „by byla příslušnost českých soudů založena i ve smyslu čl. 24 nařízení, protože žalovaný svoji námitku nepříslušnosti českých soudů uplatnil nikoliv v prvním úkonu, který mu příslušel (tj. ve vyjádření k žalobě ze dne 23.4.2008), ale až při jednání soudu dne 29.5.2008 a ve druhém vyjádření k věci (ze dne 24.6.2008), tedy opožděně“. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud vyřešil rovněž otázku věcné a místní příslušnosti a „dále postupoval v souladu s kolizní normou v § 16 zákona č. 97/1963 Sb. a aplikovat české hmotné právo, tj. zákoník práce č. 65/1965 Sb. a č. 262/2006 Sb., jakož i zákon o mzdě č. 1/1992 Sb.“. Vycházeje z „dostatečných“ skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil za účelem určení výše průměrného (pravděpodobného) výdělku žalobce v rozhodném období, se odvolací soud ztotožnil jak se specifikací výpočtu náhrady mzdy provedené soudem prvního stupně, tak i s jeho právními závěry, které „byly vysloveny v souladu se zákonem a platnou judikaturou“, jestliže „kvalifikoval“ nárok žalobce jako náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele „dle příslušných zákonných ustanovení“ (§ 130 zákona č. 65/1965 Sb., § 208 zákona č. 262/2006 Sb.). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do „všech jeho výroků“) a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.6.2009 č,j. 19 C 65/2007-100 podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za „zcela zásadní“ dovolatelka považuje posouzení otázky pravomoci a příslušnosti soudů České republiky k rozhodování daného sporu. Podle jejího názoru „v dané věci bylo rozhodováno v obou případech věcně i místně nepříslušným soudem a řízení je tak postiženo vadou ve smyslu ust. § 205 odst. 2 písm.a) o.s.ř.“. Žalovaná je přesvědčena, že „mezi spornými stranami došlo platně a účinně ke sjednání pravomoci orgánů, které mají jejich spory rozhodnout“, když „za takový orgán byl pracovní dohodou účastníků čís. 06-00/PP, konkrétně jejím článkem 7.1., sjednán Hospodářský soud v zemi sídla žalované strany“, kterým však v žádném případně není soud prvního stupně. Soud prvního stupně i odvolací soud podle mínění dovolatelky „zcela jednoznačně pochybil“, jestliže svoji pravomoc „odvozoval v rámci celého období od zák. č. 97/1963 Sb. ve spojení nejprve se zákonem č. 65/1965 Sb., a posléze se zákonem č. 262/2006 Sb.“, a jestliže „při vyhodnocování prac