21 Cdo 2608/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2608/2023-207 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Karlem Schelle, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Brně, Ambrožova č. 297/6, proti žalované BORS BUS s. r. o., se sídlem v Břeclavi, Bratislavská č. 2284/26, IČO 63473089, o 28 960,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 117/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2023, č. j. 49 Co 89/2022-166, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku krajského soudu se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 2. 5. 2021 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 28 960,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 8. 2015 byl zaměstnán u žalované jako řidič, žalovanou byl převeden na pracoviště Hodonín, přičemž bydlí v Břeclavi. Po žalované požaduje proplacení cestovních náhrad od převedení z místa dřívějšího pravidelného pracoviště v Břeclavi na nové pracoviště v Hodoníně. Jedná se o cestovní náhrady za cesty realizované osobním automobilem v roce 2020 od června do prosince, celkem 110 jízd, ujetá vzdálenost na jednu cestu 41,5 km, celkem 4 565 km (110x41,5). Celková výše cestovních náhrad činí 28 960,36 Kč, když základní náhrada za používání osobního motorového vozidla činí 19 173 Kč a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu 9 787,36 Kč. Pro žalobce neexistuje možnost dostat se do požadovaného místa výkonu práce před jejím začátkem nebo z tohoto místa po jejím skončení hromadnou dopravou, žalobce neměl ani vozidlo poskytnuté žalovanou. 2. Žalovaná zejména namítla, že žalobce nemá na náhradu jízdních výdajů nárok, že jeho místem výkonu práce je v pracovní smlouvě „Jihomoravský kraj“, tedy širší rozsah, než je jedna obec, že do pracovních směn nastupuje vždy z Hodonína, autobusového nádraží Hodonín, kde začínají a končí všechny výkony práce žalobce pro žalovanou. Pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad je tedy Hodonín, a nikoliv Břeclav. 3. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 4. 4. 2022, č. j. 6 C 117/2021-142, rozhodl tak, že „žaloba žalobce M. H. vůči žalovanému BORS BUS s.r.o. je co do základu po právu“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „…pravidelným pracovištěm v daném případě byla sjednána Břeclav, a to vzhledem k ust. § 34a zákoníku práce…“ a „…zařazení na autobusovou linku se začátkem a koncem v Hodoníně tedy znamenalo pro žalobce změnu sjednaného pracoviště, kdy mu tímto zařazením vznikly vícenáklady, kdy se musel určitým způsobem dostavit k výkonu práce v Hodoníně…“. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 49 Co 89/2022-166, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „za situace, kdy mezi účastníky nebylo sporné, že v období, za které žalobce po žalované požaduje cestovní náhrady, byla žalovanou žalobci přidělována v souladu s pracovní smlouvou práce řidiče osobní dopravy na autobusových linkách, které začínaly i končily v obci Hodonín, ač předtím mu byla přidělována práce řidiče na autobusové lince začínající a končící v obci Břeclav (v daném případě se nejednalo o převedení ve smyslu § 43 zákoníku práce, neboť přidělení práce na autobusové lince v Hodoníně bylo výkonem práce v rámci v pracovní smlouvě sjednaného místa výkonu práce, kterým byl Jihomoravský kraj), došlo ke změně skutečností, z nichž je třeba vycházet při určení místa pravidelného pracoviště žalobce ve smyslu § 34a zákoníku práce. V posuzovaném období je proto za pravidelné pracoviště žalobce označit obec Hodonín, a nikoli obec Břeclav.“ 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že odvolací soud nesprávně dovodil, že pravidelným pracovištěm žalobce je obec Hodonín, a nikoli obec Břeclav. Žalobce byl žalovanou na autobusovou linku začínající a končící v Hodoníně přeřazen (po pěti letech z pravidelného pracoviště v Břeclavi), nešlo o žádnou dohodu mezi účastníky, ale pouze o aktivitu žalované. Proto je třeba brát jako pravidelné pracoviště Břeclav, kde žalobce od začátku a dlouhodobě vykonával svoji pracovní činnost pro žalovanou. Žalobce začíná cesty za účelem výkonu práce v místě svého bydliště, proto za pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad musí být považována obec, ve které se nachází bydliště žalobce. V doplněném dovolání žalobce označil otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a která nebyla ve všech souvislostech vyřešena, „která obec je obcí, odkud nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce za situace, kdy pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad nebylo sjednáno v pracovní smlouvě (rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 2461/2008, ze dne 29. 9. 2009 a 21 Cdo 827/2010, ze dne 11. 3. 2011)“. Namítl, že odvolací soud současně zatížil řízení vadou, když změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by žalobce poučil podle § 118a o. s. ř. Dovolatel dále navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by hrozila dovolateli závažná újma. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl. 7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Dovoláním žalobce byl rozsudek odvolacího soudu napaden „v plném rozsahu“, tedy i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení; dovolání proti tomuto výroku není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti tomuto výroku podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl podle pracovní smlouvy ze dne 17. 8. 2015 u žalované zaměstnán na pozici řidič osobní dopravy se sjednaným místem výkonu práce Jihomoravský kraj, že v pracovní smlouvě, ani v jejich dodatcích ze dne 12. 8. 2016 a dne 15. 6. 2017 nebylo sjednáno místo pravidelného pracoviště, že žalobce byl od začátku pracovního poměru až do května 2020 žalovanou zařazen na linku, začínající a končící v obci Břeclav (místě bydliště žalobce), a že od června 2020 jej žalovaná zařadila na linku, začínající a končící v obci Hodonín (autobusové nádraží), kam žalobce musel denně dojíždět z místa svého bydliště (Břeclav). 13. Za takto zjištěného skutkového stavu tak rozhodnutí odvolacího soudu bezprostředně závisí na řešení otázky hmotného práva, na základě jakých skutečností se zjišťuje místo pravidelného pracoviště, pakliže toto není dohodnuto v pracovní smlouvě a zároveň je dohodnuto místo výkonu práce šířeji než jedna obec (např. kraj). 14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení shora uvedené otázky hmotného práva, která nebyla ve všech souvislostech doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. 15. Dovolání je zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 16. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá nároku na zaplacení cestovních náhrad za dobu od června 2020 do prosince 2020 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“). 17. Podle ustanovení § 34a zákoníku práce není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracoviš