21 Cdo 2642/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2642/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2019 Spisová značka:21 Cdo 2642/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2642.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Konkurenční doložka Neplatnost právního úkonu Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 29 odst. 2 a 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.05.2001 § 243 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.05.2001 § 187 odst. 1 a 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.05.2001 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2642/2018-383 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce V. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Moravcem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská č. 87/95, proti žalované HENKEL ČR, spol. s r. o. se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U průhonu č. 700/10, IČO 15889858, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 673/24, o 2.799.996 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 4/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 62 Co 165/2017-357, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná jako bývalý zaměstnavatel vyplácela odměnu v souvislosti s ukončením pracovního poměru ve výši 233.333,- Kč měsíčně po dobu jednoho roku počínaje říjnem 2009. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že z důvodu vázanosti konkurenční doložkou je nucen odmítat pracovní nabídky ke spolupráci, čímž mu fakticky uchází zisk. Při stanovení výše nároku vyšel z výše svého ročního platu 2.800.000,- Kč. Žalovaná v prvé řadě namítala, že z gramatického výkladu čl. 4 odst. 4.4 dodatku č. 4 k pracovní smlouvě jí nevyplývá žádná konkrétní platební povinnost vůči žalobci. Z tohoto ujednání vyplývá pouze, že žalobce se zavázal, že nebude po dobu jednoho roku od skončení pracovního poměru vykonávat konkurenční činnost, a to bez jakýchkoliv podmínek a protinároků. Zavázal se nevykonávat konkurenční činnost i po dobu dvou let od skončení pracovního poměru, ovšem v tomto případě již pod podmínkou, že by mu byla vyplácena blíže neurčená odměna. Vyplácení této odměny je explicitně uvedeno jako podmínka pro trvání závazku žalobce nekonkurovat po dobu dvou let, nikoliv jako nárok. Vyplácení odměny je tak podmínkou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění platném k 1. 1. 2001, neboť na splnění této podmínky pak záleželo, zda vznikne nebo nevznikne žalobci povinnost nekonkurovat po dobu dvou let od skončení jeho pracovního poměru. Tato podmínka byla sjednána ve prospěch žalované, která byla oprávněna jednostranně se rozhodnout, zda žalobci odměnu poskytne a vyvolá tím spojené smluvní následky, tj. vznik povinnosti žalobce nekonkurovat žalované po dobu dvou let. V případě, že se žalovaná rozhodne odměnu neposkytovat, žalobcova povinnost nekonkurovat po dobu dvou let po skončení pracovního poměru by nevznikla. Navíc je podle jejího názoru takto sjednaná konkurenční doložka absolutně neplatná jednak pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a také pro neurčitost takovéhoto ujednání. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, č. j. 14 C 4/2010-126, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2.799.996,- Kč, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 226.345,- Kč k rukám „zástupce žalobce“. Dospěl k závěru, že ujednání obsažené v čl. 4 odst. 4.4 dodatku č. 4 k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2001 je absolutně neplatný právní úkon podle § 242 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, neboť ujednání je neurčité a nesrozumitelné a tyto nedostatky nelze odstranit ani výkladem za použití jiných výkladových pravidel. Kromě toho je toto ujednání v rozporu s ustanovením § 29 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, neboť závazek zaměstnance v něm obsažený přesahuje dobu jednoho roku. Uzavřel, že žalobce má nárok na požadovanou částku z titulu odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 a § 243 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Neplatnost právního úkonu nezavinil žalobce a žalovaná proto jako jeho zaměstnavatel za vzniklou škodu odpovídá. Protože žalobcův požadavek (vyplacení částky 233.333,- Kč měsíčně po dobu jednoho roku) představuje méně než výsledek, ke kterému soud dospěl postupem podle ustanovení § 136 o. s. ř., žalobě vyhověl. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2013, č. j. 62 Co 318/2013-157, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že konkurenční doložka obsažená v čl. 4 odst. 4.4 dodatku č. 4 k pracovní smlouvě je neplatným právním úkonem z důvodů uvedených soudem prvního stupně. Vytknul mu však, že odpovědností žalované za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 zákoníku práce se zabýval jen okrajově. Dospěje-li soud prvního stupně k názoru, že žalobci lze uvedenou částku přiznat z titulu odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 187 zákoníku práce, bude nezbytné oba účastníky poučit podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 14 C 4/2010-325, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2.799.996 Kč, a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 399.496 Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Vyšel z toho, že konkurenční doložka obsažená v čl. 4 odst. 4.4 dodatku č. 4 k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2001 je absolutně neplatný právní úkon podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a že neplatnost uvedeného právního úkonu nezpůsobil výlučně žalobce sám. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro odpovědnost žalované za škodu, neboť žalobce se řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce a po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru nevykonával výdělečnou činnost, která byla předmětem činnosti žalované nebo která by měla vůči ní konkurenční povahu, čímž mu vznikla majetková újma, která představuje škodu. Mezi vzniklou škodou a porušením výše uvedené právní povinnosti, která se do poměru účastníků promítla v podobě neplatné dohody o konkurenční doložce, existuje vztah příčinné souvislosti, tedy bez neplatné konkurenční doložky by škoda žalobci nevznikla. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 62 Co 165/2017-357, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 47.916 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Moravce. Souhlasil se soudem prvního stupně, že ujednání o konkurenční doložce mezi účastníky je natolik neurčité a nesrozumitelné, že ani výkladem projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) z něj nelze dovodit, co je jeho obsahem. Proto je absolutně neplatným právním úkonem. Při posuzování výše škody vzniklé tím, že žalobce se snažil toto neplatné ujednání dodržovat, vyšel z toho, že žalobci vznikla škoda, jejíž výše je dána výší nevyplaceného protiplnění, které by mu příslušelo v případě, že by svůj závazek z neplatné konkurenční doložky bez výhrad dodržel, a že takto stanovená výše škody (v rozsahu roční mzdy) představuje protiplnění žalovaného, které by žalobci poskytl v případě dodržení konkurenční doložky podle platného konkurenčního ujednání. Podle jeho názoru je bez významu, že při skončení pracovního poměru se žalovaná zavázala žalobci vyplatit odměnu 5.000.000,- Kč, což také učinila, a že podle jejího tvrzení součástí této odměny měla být též částka 1.216.000,- Kč, na níž by žalobce neměl vůbec žádný právní nárok, neboť zavázala-li se k takovémuto jednání v dohodě o skončení pracovního poměru, pak nelze konstatovat, že na částku 1.216.000,- Kč žalobce neměl nárok, tento nárok mu totiž přísluší přímo ze smlouvy a jedná se tak o smluvní nárok, který je vymahatelný. K námitce žalované uvedl, že jednání žalobce není v rozporu s dobrými mravy a ani nepředstavuje zneužití práva. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „zda zaměstnavatel odpovídá svému bývalému zaměstnanci za újmu ve smyslu ust. § 187 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v rozhodném znění, vzniklou tím, že se tento jeho bývalý zaměstnan