21 Cdo 2669/2012 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2669/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 9. 2013 Spisová značka:21 Cdo 2669/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2669.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 52 písm. d, e) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007 § 21 odst. 1 předpisu č. 20/1966Sb. ve znění do 11.02.2008 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2669/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, proti žalované Správě služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 8 – Libni, Kundratka č. 1951/19, IČO 70889660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova č. 1158/17, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 374/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2009 č. j. 21 Co 223/2009-59, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2008 č. j. 7 C 374/2007-29 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 27. 6. 2007 sdělila žalovaná žalobkyni, že jí v souladu s ustanovením § 52 písm. e) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 8. 8. 2006, neboť žalobkyně pozbyla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného zařízením pracovnělékařské péče dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že důvod výpovědi je v rozporu se skutečností a že výpověď jí měla být dána podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce, neboť její zdravotní stav se zhoršil po nástupu do zaměstnání, kdy se u ní objevily „obtíže, kterými v minulosti netrpěla“, a žalobkyně se proto domnívá, že se u ní jedná o nemoc z povolání. Žalovaná rozvázala pracovní poměr se žalobkyní přesto, že „měla do té doby k dispozici pouze neurčité lékařské zprávy, které připouštěly vazbu zdravotního stavu žalobkyně na zaměstnání“. Žalovaná namítala, že při posuzování zdravotní způsobilosti žalobkyně konat práci podle pracovní smlouvy vycházela z lékařského posudku MUDr. I. G., která došla k závěru, že žalobkyně je „neschopna k práci dle pracovní smlouvy“, a z „posudku zdravotní způsobilosti“ MUDr. M. P., podle něhož žalobkyně není schopna výkonu práce veterinárního technika, přičemž „nemoc není následek pracovního zařazení žalobkyně“. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 6. 2008 č. j. 7 C 374/2007-29 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.996,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Balcara. Dospěl k závěru, že žalobkyně podle lékařského posudku MUDr. M. P. ze dne 26. 6. 2007, který „odpovídá všem požadavkům ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce“, pozbyla trvale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu způsobilost konat dosavadní práci veterinárního technika, kterou vykonávala na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 8. 2006, aniž by její nemoc byla následkem jejího pracovního zařazení, a že je proto výpověď z pracovního poměru doručená jí žalovanou dne 28. 6. 2007 platným právním úkonem. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2009 č. j. 21 Co 223/2009-59 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.050,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Brože, CSc. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, neboť žalovaná „postupovala zcela v souladu s § 52 písm. e) zákoníku práce“, a že žalobkyně neprokázala, že jí měla být dána výpověď podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce, ani že by se postupem ve správním řízení domohla přezkoumání lékařského posudku, o který je výpověď „opřena“ a který nepodléhá přezkumu soudem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že lékařský posudek MUDr. M. P., na základě něhož jí byla dána výpověď, „neodpovídá požadavkům ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce“, že MUDr. M. P. ani MUDr. I. G. nebyly příslušné k vydání posudku o zdravotní způsobilosti žalobkyně, neboť nikdy nebyly jejími „příslušnými obvodními lékařkami“, a že posudky těchto lékařek, které byly „smluvními partnerkami“ žalované, byly vydány na základě „objednávky zaměstnavatele“, pro což svědčí i fakt, že tyto lékařky nikdy „neidentifikovaly“ onemocnění žalobkyně, která se u nich „nepodrobila žádné důkladnější prohlídce“. Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, případně zjevně bezdůvodné, a v případě, že by shledal jeho přípustnost, aby dovolání zamítl, neboť rozsudky soudů obou stupňů jsou v souladu s ustálenou judikaturou a nezakládají se na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použ