21 Cdo 2811/2013 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2811/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Statutárního města Mladá Boleslav se sídlem magistrátu v Mladé Boleslavi, Komenského nám. č. 61, IČO 00238295, zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině č. 1438, proti žalovaným 1) J. N., a 2) Ing. M. K., zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská č. 421/21, o 3.633.625,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 78/2010, o dovolání žalobce a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2013 č. j. 23 Co 50/2013-268, takto: I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá. II. Dovolání žalobce se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 66.356,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marka Nespaly, advokáta se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská č. 421/21. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 1. 3. 2010 se žalobce domáhal, aby mu žalovaní 1) a 2) zaplatili 3.633.625,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež specifikoval, s tím, že „plněním těchto závazků jedním ze žalovaných žalobci zaniká závazek druhého žalovaného v rozsahu tohoto plnění“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný 1) uzavřel dne 30. 4. 1993 s Agrobankou Praha, a. s. smlouvu o úvěru č. 43/93, ve znění dodatku č. 1 ze dne 11. 5. 1994, ve výši 1.200.000,- Kč, splatném do 20. 4. 1997, že tento úvěr byl mimo jiné zajištěn prohlášením ručitele – příspěvkové organizace Technické služby Mladá Boleslav - ze dne 8. 3. 1993, které podepsal žalovaný 2), jenž pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 24. 5. 1990 jako ředitel této příspěvkové organizace, že uvedená příspěvková organizace zanikla zrušením bez likvidace na základě rozhodnutí žalobce jako jejího zřizovatele ze dne 16. 6. 1993, na něhož přešly její závazky, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 č. j. 29 Co 548/2008-241 byla žalobci uložena povinnost zaplatit právnímu nástupci Agrobanky Praha, a. s. - společnosti GLORY DAZE ASSOCIATED S.A. - 818.000,- Kč s 25 % úrokem z prodlení p. a. z částky 1.138.671,10 Kč od 15. 1. 1999 do 27. 8. 2004 a smluvní úrok z prodlení ve výši 25 % p. a. z částky 818.000,- Kč od 28. 8. 2004 do zaplacení, na náhradě nákladů řízení 295.650,- Kč a na nákladech řízení státu 411,- Kč, a že dne 27. 2. 2009 žalobce podle tohoto rozsudku zaplatil společnosti GLORY DAZE ASSOCIATED S.A. 3.633.625,93 Kč. Zaplacením této částky jednak žalobce v souladu s ustanovením § 308 obchodního zákoníku „nabyl co do výše uhrazené částky práv věřitele vůči žalovanému 1) – dlužníkovi“, a jednak mu vznikla škoda, za kterou odpovídá žalovaný 2), který ve vlastním zájmu „protiprávně a nepřiměřeně ohrozil majetek svého zaměstnavatele a zřizovatele, namísto toho, aby řádně hospodařil s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem“, a který tím porušil povinnosti vyplývající pro něj ze zákoníku práce, ze zřizovací listiny a z organizačního řádu. Žalobce pokládá za nepochybné, že žalovaný 2) tuto škodu způsobil úmyslně, neboť „neexistuje nic, na co by spoléhal za situace, kdy by žalobce či jeho právní předchůdce musel plnit ručitelský závazek, kdo by to uhradil“. Dopisem ze dne 12. 3. 2009 žalobce vyzval žalované k „úhradě škody“ do 31. 3. 2009, žalovaní mu však požadovanou částku nezaplatili. Okresní soud v Mladé Boleslavi - poté, co platebním rozkazem ze dne 27. 4. 2010 č. j. 9 C 78/2010-82 žalobě vyhověl a co oba žalovaní podali proti tomuto platebnímu rozkazu odpor – rozsudkem ze dne 27. 10. 2011 č. j. 9 C 78/2010-130 uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci 3.337.975,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 4. 2009 do zaplacení ve výši „odpovídající procentní výši repo sazby stanovené ČNB k prvému dni příslušného kalendářního pololetí prodlení, zvýšené o 7 % bodů“, zamítl žalobu vůči žalovanému 1) co do 295.650,- Kč s úroky z prodlení a vůči žalovanému 2) žalobu zamítl zcela; současně rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 234.163,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Krátkého a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 135.141,- Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Nespaly. Dospěl k závěru, že žalobce splněním ručitelského závazku Technických služeb Mladá Boleslav plnil dluh žalovaného 1) ze smlouvy o úvěru uzavřené s Agrobankou Praha, a. s. dne 30. 4. 1993, že se tím stal ve vztahu k němu věřitelem, a že má proto vůči němu právo na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky 3.337.975,- Kč představující jistinu úvěru, sjednané úroky a úroky z prodlení. Výrok o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 1) co do částky 295.650,- Kč s příslušenstvím, představující náhradu nákladů řízení podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 č. j. 29 Co 548/2008-241, odůvodnil tím, že z obchodního zákoníku nelze dovodit právo žalobce jako ručitele na zaplacení této částky a že nejde ani o jeho nárok na náhradu škody, neboť „bylo svobodným rozhodnutím žalobce, nikterak ovlivněným žalovaným 1), že svoji ručitelskou povinnost nesplnil dobrovolně a rozhodl se vést soudní řízení“. Shledal, že žalovaný 2) porušil svoji právní povinnost zaměstnance vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. f) zákoníku práce a z organizačního řádu Technických služeb Mladá Boleslav a zejména pokyn zřizovatele ze dne 9. 4. 1992 týkající se zákazu dispozic s majetkem uvedené příspěvkové organizace a že „jednal v úmyslu pomoci žalovanému 1) získat úvěr na prostředky pro společné podnikání ve společnosti SLUŽBY s. r. o.“ Dovodil, že u žalovaného 2) sice nešlo o „přímý úmysl vyvolat škodu“, že ale jako vedoucí pracovník musel vědět, že svým jednáním „škodu může zaměstnavateli způsobit a byl s tím srozuměn“, a že proto „platí pro promlčení desetiletá objektivní promlčecí lhůta“ podle ustanovení § 263 odst. 3 věty druhé zákoníku práce, která marně uplynula. Uvedl, že „událostí, z níž škoda žalobci vznikla, je neopodstatněné převzetí ručení Technickými službami Mladá Boleslav za úvěr žalovaného 1) dne 8. 3. 1993 v souběhu s tím, že uvedený obligační dlužník přestal závazek z úvěru plnit, dluh nevyrovnal ani po výzvě věřitele Agrobanky, a. s. a žalobci nastoupila povinnost plnit jakožto ručitel“, a že k této události došlo nejpozději dne 20. 4. 1997, což je termín konečné splatnosti úvěru poskytnutého podle smlouvy ze dne 30. 4. 1993. Protože „již tehdy vznikl základ nároku na náhradu škody, započal tím běh objektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 263 odst. 3 věta druhá zákoníku práce“; Soud prvního stupně uzavřel, že - vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána u soudu až dne 1. 3. 2010, tedy po uplynutí více než deseti let - jde o nárok promlčený, který nemůže být žalobci s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovaným 2) přiznán. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2012 č. j. 23 Co 90/2012-159 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba vůči žalovanému 1) co do 295.650,- Kč s úroky z prodlení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 117.082,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Krátkého, zrušil jej ve výrocích o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 2) a o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se především neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o desetileté promlčecí době, vycházejícím z toho, že žalovaný 2) se „škodného jednání“ dopustil „v nepřímém úmyslu způsobit škodu“, neboť „pro takto jednoznačný závěr není v provedeném dokazování dostatečný podklad resp. není zřejmé, na základě jakých konkrétních zjištění soud prvního stupně k tomuto závěru dospěl“. K otázce počátku běhu objektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 263 odst. 3 zákoníku práce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že událostí, z níž škoda vznikla, od níž se odvíjí počátek běhu objektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, je třeba rozumět nejen porušení právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, které posléze vedlo ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné, neboť teprve od okamžiku vzniku škody (jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu v pracovněprávních vztazích) lze uvažovat o vzniku nároku, jako právní možnosti uplatnit subjektivní právo, tj. domáhat se právní ochrany jeho realizace. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že „objektivní promlčecí doba počala běžet teprve od okamžiku skutečného vzniku škody“, a uložil sou