21 Cdo 30/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 30/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2023 Spisová značka:21 Cdo 30/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.30.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Pracovněprávní vztahy Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Neplatnost právního jednání (o. z.) Obec Obecní úřad Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 72 předpisu č. 262/2006 Sb. § 77 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 77 odst. 4 předpisu č. 262/2006 Sb. § 103 odst. 4 písm. b) předpisu č. 128/2000 Sb. § 110 odst. 4 písm. d) předpisu č. 128/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 9. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2524/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 30/2023-126 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Z. B., narozeného dne XY, bytem ve XY, proti žalovanému m. N. se sídlem městského úřadu v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem v Mělníku, Zádušní č. 2590/2, o doplnění výpovědi dohody o pracovní činnosti o výpovědní důvod a o neplatnost výpovědi dohody o pracovní činnosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 64/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2022, č. j. 23 Co 103/2022-101, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radoslava Bolfa, advokáta se sídlem v Mělníku, Zádušní č. 2590/2. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 23 Co 103/2022-101, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozsudek odvolacího soudu (jeho závěry, že výpověď dohody o pracovní činnosti byla žalobci dána k tomu oprávněnou osobou a že požadavek žalobce, aby byly do výpovědi dohody o pracovní činnosti dané mu žalovaným doplněny konkrétní důvody, je neopodstatněný) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud již dříve, ve vztahu k právní úpravě v předchozím zákoníku práce (zákoně č. 65/1965 Sb.), ve své judikatuře dovodil, že samotná okolnost, že listina, v níž je zachycen projev vůle, který podle svého obsahu jednoznačně směřuje ke skončení pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí, nese nesprávné označení zaměstnavatele, může být důvodem neplatnosti tohoto (existujícího) právního úkonu, když ani výkladem projevu vůle s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn, nebylo možno objasnit, kdo (který subjekt) výpověď zaměstnanci dává (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1118/2008). Rovněž ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňoval, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy, a že o absolutně neplatné smlouvě by se zřetelem k tomu bylo možné hovořit, jen bylo-li by označení účastníka natolik neurčité či nesrozumitelné, že pochybnosti o tom, kdo jím je, nebylo možno odstranit ani výkladem právního úkonu (srov. § 37 obč. zák.) [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný pod č. 46/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sb. rozh. obč.]. Uvedené závěry dovolacího soudu týkající se povinnosti soudu pokusit se odstranit případné nedostatky (vady) v označení jednajícího výkladem právního úkonu (nyní právního jednání) nepochybně obstojí i ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), která opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (k výkladu právních jednání srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč.). Judikatura dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). K postavení tajemníka obecního (městského) úřadu v pracovněprávních vztazích pak dovolací soud již v minulosti zaujal stanovisko, že jedná-li obec (město) v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel, je jejím statutárním orgánem tajemník obecního (městského) úřadu (magistrátu), popřípadě, nebyl-li tajemník ustanoven, starosta (zástupce starosty), který je oprávněn činit jménem obce (města) veškeré právní úkony (nyní právní jednání) týkající se pracovněprávních vztahů (kupř. uzavírání a ukončování pracovních poměrů) mezi obcí (jako zaměstnavatelem) a zaměstnanci obce (města) [k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, a ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 850/2002, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4521/2011, uveřejněného pod č. 23/2013 Sb. rozh. obč.]. Tyto závěry ostatně dovolatel v rámci své dovolací argumentace nezpochybňuje [naopak v dovolání sám poukazuje na to, že za obec (město) v pracovněprávních vztazích jedná ve smyslu § 103 odst. 4 písm. b) a § 110 odst. 4 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tajemník]. V projednávané věci odvolací soud vycházel (mimo jiné) ze zjištění (uvedených v bodě 6 odůvodnění jeho rozsudku, kde odvolací soud pomocí uvozovek označil části žalobci doručené písemnosti, na které zjevně při výkladu tohoto právního jednání kladl důraz), že žalobci byla dne 9. 9. 2020 doručena listina z téhož dne nazvaná „Výpověď dohody o pracovní činnosti“, že v úvodu je konstatováno, že žalobce je „u nás“ na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 23. 1. 2017 zaměstnán na pozici referent odboru kanceláře tajemníka úřadu – právník, a že v dalším textu je žalobci s odkazem na ustanovení § 77 odst. 4 zákoníku práce sděleno, že je mu „tímto“ dána výpověď z uvedené dohody o pracovní činnosti s tím, že pracovněprávní vztah na základě této výpovědi zanikne ke dni 14. 12. 2020. Mezi účastníky pak nebylo sporu, že P. S., který „s žalobcem uzavřel dne 23. 1. 2017 dohodu o pracovní činnosti“, podepsal její výpověď ze dne 9. 9. 2020 a osobně ji žalobci předal, je tajemníkem Městského úřadu XY. Dospěl-li tedy v posuzované věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) na základě výkladu tohoto právního jednání k závěru, že skutečnost, že výpověď byla „napsána na hlavičkovém papíře městského úřadu (nikoliv města)“ a opatřena otiskem úředního razítka s malým státním znakem, „nevyvolává žádné faktické pochybnosti o tom, kým byla výpověď žalobci dána, a že se jednalo o k tomu oprávněnou osobu“, postupoval tak v souladu s (výše uvedenou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nelze též přehlédnout, že v dohodě o pracovní činnosti ze dne 23. 1. 2017, na kterou je ve výpovědi doručené žalobci dne 9. 9. 2020 odkazováno, byl – jak podotýká sám