21 Cdo 3040/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3040/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2011 Spisová značka:21 Cdo 3040/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3040.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Okamžité zrušení pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 12.09.2005 § 73 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 12.09.2005 § 74 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 12.09.2005 § 75 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 12.09.2005 § 241a odst. 3 o. s. ř. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3040/2010 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Z. Š., zastoupené JUDr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Tyršova č. 504/5, proti žalované V. O., zastoupené JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 1516, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 161/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2010, č. j. 16 Co 89/2008-189, ve znění usnesení ze dne 16. března 2010, č. j. 16 Co 89/2008-207, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 13. 7. 2005 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobkyně v průběhu pracovního poměru dopustila „několika porušení pracovní kázně“ spočívajících v „opakovaném špatném vyúčtování tržby a neplnění pracovní náplně“ (za což byla žalobkyni dne 27. 1. 2005 a 30. 3. 2005 uložena „písemná důtka“, v druhém případě s upozorněním na možnost ukončení pracovního poměru) a že následně se po ukončení pracovní neschopnosti trvající od 4. 4. 2005 do 28. 6. 2005 nedostavila do zaměstnání s odůvodněním, že do 7. 7. 2005 bude čerpat dovolenou, ač „tuto neměla se zaměstnavatelem sjednanou“. Jelikož žalobkyně „ani po ukončení dovolené dne 8. 7. 2005 na svou směnu nenastoupila a do práce se dostavila až dne 12. 7. 2005“, považuje žalovaná jak „nenastoupení do zaměstnání po ukončení pracovní neschopnosti“, tak „absence v zaměstnání ve dnech 8. 7., 9. 7. a 10. 7. 2005“ za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 7. 2003 a „následného dodatku č. 1“ jako číšnice a že „přes jisté neshody týkající se neoprávněně udělené důtky v měsíci lednu, která však s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouvisí“, „vždy pracovala řádně a svědomitě“ a nedopustila se žádného jednání, které by mohlo být považováno za důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Na nástupu na řádnou dovolenou dne 29. 6. 2005 byly s žalovanou „předem dohodnuty“ a žalovaná proti tomu „neměla námitek“. Podle názoru žalobkyně bylo okamžité zrušení pracovního poměru následkem jejího nesouhlasu s rozvázáním pracovního poměru dohodou. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 6 C 161/2005-59, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 6.911,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Fojtíka. Po zjištění, že písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13. 7. 2005 „splňuje náležitosti ustanovení § 55 zák. práce“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně tím, že ve dnech 8. až 10. 7. 2005 bez omluvy nenastoupila na svou pracovní směnu, porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlížel k celkové situaci, která nastala mezi účastnicemi, i k osobě žalobkyně, která „se jeví jako labilní a nespolehlivá“. Podle názoru soudu prvního stupně, i kdyby bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že jí žalovaná po jejím návratu z dovolené nehodlala přidělovat práci podle pracovní smlouvy, měla se žalobkyně po skončení dovolené dne 8. 7. 2005 řádně dostavit na svou pracovní směnu a teprve poté, co by jí na této směně žalovaná odmítla sjednanou práci přidělovat, „mohla situaci řešit v souladu se zákoníkem práce“. Jestliže se tak nestalo a žalobkyně vůbec na směnu nenastoupila, je „neomluvená 3denní absence žalobkyně takovým porušením pracovní kázně, na které dopadá ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č. j. 16 Co 180/2006-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 8.389,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Fojtíka. Odvolací soud z výsledků doplněného dokazování „vzal za prokázané“, že mezi účastnicemi proběhl dne 7. 7. 2005 telefonický rozhovor, „v jehož průběhu se účastnice dohodly na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 8. 7. 2005“, a to poté, co žalobkyně nesouhlasila s rozvázáním pracovního poměru dohodou zpětně ke dni 28. 6. 2005. Na základě tohoto telefonického hovoru žalovaná ještě téhož dne navštívila žalobkyni v jejím bytě a přinesla jí písemnou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 7. 2005, kterou ovšem žalobkyně odmítla podepsat s tím, že si vše následně promyslela a že s ukončením pracovního poměru nesouhlasí. I když – jak odvolací soud zdůraznil – zákoník práce stanoví písemnou formu dohody o rozvázání pracovního poměru, „její nedodržení nesankcionuje neplatností (§ 242 odst. 2 věta druhá zák. práce)“. Jestliže tedy účastnice dne 7. 7. 2005 ústně uzavřely dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 7. 2005, pak podle jeho názoru skutečnost, že žalobkyně následně s ukončením pracovního poměru nesouhlasila a odmítla podepsat písemnou formu této dohody, „nemůže nic změnit na platnosti ústně uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 7. 2005“. Protože za této situace v době okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13. 7. 2005 již mezi účastnicemi neexistoval pracovní poměr, jednalo by se podle ustálené judikatury – jak odvolací soud dále uvedl – o neplatný právní úkon, neboť zrušovací projev vůle byl učiněn někým jiným než druhým účastníkem pracovního poměru. Určení neplatnosti takovéhoto právního úkonu se ovšem nelze domáhat žalobou podle ustanovení § 64 zák. práce, nýbrž pouze žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., je-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Jelikož však žalobkyně přes poučení soudu podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. svá tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu nedoplnila, odvolací soud uzavřel, že „její žaloba nemůže být důvodná“. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 1. 3. 2008, č. j. 21 Cdo 1969/2007-126, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že pro úsudek o vůli žalobkyně vycházel izolovaně jen z její, ne zcela jisté výpovědi a v ní použitých slovních vyjádření, která nejsou sama o sobě způsobilá být skutkovým podkladem pro závěr, že žalobkyně v průběhu telefonického rozhovoru s žalovanou, který se uskutečnil 7. 7. 2005, objektivně projevila vůli uzavřít s žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 7. 2005. Vysvětlil, jak měl odvolací soud při zjišťování skutkového základu věci ve vztahu k možnému skončení pracovního poměru mezi účastnicemi postupovat, a uzavřel, že zjištění, že „účastnice dne 7. 7. 2005 ústně uzavřely dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 7. 2005“ nemá oporu v provedeném dokazování. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, č. j. 16 Co 89/2008-143, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni přípisem žalované ze dne 13. 7. 2005, je neplatné“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy všech stupňů 26.387,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Holuba. Vycházeje ze zrušovacího rozsudku dovolacího soudu znovu zhodnotil provedené dokazování a dovodil, že pracovní poměr mezi účastnicemi nebyl ukončen dohodou ke dni 8. 7. 2005. Zabývaje se dále důvody, pro něž žalovaná dopisem ze dne 13. 7. 2005 okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobkyní, dospěl k závěru, že žalobkyně vytýkaným jednáním neporušila pracovní kázeň, a proto ani nebyly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že praxe zaměstnavatele, podle níž zaměstnanec požá