21 Cdo 3041/2021 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3041/2021-145 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně TRINITY BANK a. s. se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Celetná č. 969/40, IČO 25307835, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o určení existence zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 1/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2021, č. j. 8 Co 5/2021-119, takto: I. V dovolacím řízení se pokračuje. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. srpna 2020, č. j. 17 C 1/2020-80, ve výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i výroku II, se odmítá. III. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. srpna 2020, č. j. 17 C 1/2020-80, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 30. 12. 2019, podanou k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, se žalobkyně domáhala určení, že žalobkyni svědčí s právními účinky od 19. 12. 2011 zástavní právo ke stavební parcele p. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je budova XY, č. p. XY, pozemkové parcele p. č. XY, orná půda a pozemkové parcele p. č. XY, trvalý travní porost, ve vlastnictví žalované, jak jsou zapsány na LV č. XY v katastrálním území XY v obci XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), které bylo zřízeno smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 9. 12. 2011, č. 111002320900ZS01, uzavřenou mezi žalobkyní a R. L, když zástavní právo zajišťuje pohledávky žalobkyně za společností TVARPROFIL s. r. o., IČO: 26827913, vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 111002320900US ze dne 9. 12. 2011. Žalobu odůvodnila tím, že dne 9. 12. 2011 žalobkyně uzavřela s R. L. zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo 1. v pořadí ve prospěch žalobkyně (věřitele) k výše uvedeným nemovitostem. Na základě této zástavní smlouvy byl povolen vklad zástavního práva a zástavní právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 19. 12. 2011. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018, č. j. 33 T 6/2017-1882, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2018, byl zástavnímu dlužníkovi uložen trest propadnutí majetku podle ustanovení § 66 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a to v rozsahu zahrnujícím nemovitosti tvořící předmět zástavy dle zástavní smlouvy ze dne 9. 12. 2011. Na podkladě tohoto rozsudku žalovaná dne 7. 10. 2019 potvrdila ve svůj vlastní prospěch zánik zástavního práva a katastrální úřad povolil vklad výmazu zástavního práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, a to ke dni 19. 6. 2018. Žalobkyně nesouhlasí s aplikací ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „ZMČR“), má za to, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a proto navrhla, aby soud „věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ust. § 41 ZMČR“. Poukázala na to, že zástavní právo bylo zřízeno více než 2 roky předtím, než se zástavní dlužník R. L. začal dopouštět trestné činnosti, za niž mu byl uložen trest propadnutí majetku, že smlouva o úvěru byla uzavřena v době, kdy obligační dlužník i zástavní dlužník vyvíjeli ekonomickou aktivitu a trestné činnosti se nedopouštěli, žalobkyně peněžní prostředky na základě smlouvy o úvěru poskytla subjektu, jehož ekonomickou situaci pečlivě a řádně prověřila, že to byl naopak stát, reprezentovaný příslušným správcem daně, kdo nedokázal zabezpečit výběr daně z přidané hodnoty, zcela v této činnosti selhal a umožnil zástavnímu dlužníku se obohatit a způsobit škodu ve výši více než 22 mil. Kč. Trest propadnutí majetku tak nepůsobí proti pachateli trestné činnosti, nijak se majetkové sféry zástavního dlužníka nedotýká (s ohledem na to, že pohledávka žalobkyně přesahuje obvyklou hodnotu zastavených nemovitostí), naopak paradoxně dochází k „potrestání“ žalobkyně a jejích akcionářů. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na to, že aplikace ustanovení § 41 ZMČR je zcela případná, problematika zániku zástavního práva v důsledku uložení trestu propadnutí věci již byla v minulosti Ústavním soudem řešena (usnesení ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 130/19, usnesení ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS2894/14, a usnesení ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 2192/12). 3. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 8. 2020, č. j. 17 C 1/2020 -80, byla žaloba zamítnuta (výrok I) a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). 4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. 8 Co 5/2021-119, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 8. 2020, č. j. 17 C 1/2020-80, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že došlo k zániku zástavního práva k předmětným nemovitostem dle ustanovení § 41 ZMČR v důsledku trestu propadnutí majetku (nemovitostí, které tvořily předmět zástavy) státu podle ustanovení § 66 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uloženého zástavnímu dlužníku pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018, č. j. 33 T 6/2017-1882, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2018. Podle ustanovení § 13 odst. 1 ZMČR stát nabývá majetek mimo jiné též rozhodnutím příslušného orgánu, podle ustanovení § 41 ZMČR nabyl-li stát majetek způsoby uvedenými v ustanovení § 13, dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají, nestanoví-li jinak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán. V dané věci došlo postupem podle zákona k zániku zástavního práva v důsledku trestu propadnutí majetku, žalobě proto vyhovět nelze a musí být zamítnuta. 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolání zdůvodnila tak, že ke vzniku zástavního práva k předmětným nemovitostem (v té době) ve vlastnictví zástavního dlužníka R. L. došlo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 9. 12. 2011, a to s právními účinky k 19. 12. 2011, tedy 2 roky předtím, než se zástavní dlužník R. L. začal dopouštět trestné činnosti, za niž mu byl uložen trest propadnutí majetku, a že zástavní právo zajišťuje pohledávky žalobkyně za obligační dlužnicí, zaniklou společností TVARPROFIL s. r. o., IČO 26827913, vzniklé ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 12. 2011, přičemž tato společnost nevykonává jakoukoli ekonomickou aktivitu nejméně od roku 2014. Smlouva o úvěru byla uzavřena v době, kdy obligační dlužník i zástavní dlužník vyvíjeli ekonomickou aktivitu a trestné činnosti se nedopouštěli, žalobkyně peněžní prostředky na základě smlouvy o úvěru poskytla subjektu, jehož ekonomickou situaci pečlivě a řádně prověřila a jehož závazky byly nadto zajištěny právě nemovitostmi ve vlastnictví zástavního dlužníka; žalobkyně postupovala s péčí řádného hospodáře a povinnost k vrácení úvěrovaných prostředků dostatečně zajistila zřízením zástavního práva. Aplikace ustanovení § 41 ZMČR v projednávané věci je v rozporu s principem právního státu a obecné spravedlnosti, jakož i ústavněprávními zásadami veřejného pořádku, ochrany vlastnictví a zákazu zneužití práva, představuje zneužití litery zákona proti jeho účelu a smyslu. Akcionáři žalobkyně „mají nárok na ochranu svého vlastnického práva představovanou možností uspokojení z (řádně, platně a obezřetně zřízeného) zástavního práva k majetku zástavního dlužníka“ a stát v této souvislosti nemůže být na jejich úkor nastalým způsobem privilegován. Žalobkyně se na vzniku škody způsobené zástavním dlužníkem žádným způsobem nepodílela a za zcela zásadní skutečnost považuje časový odstup mezi vznikem zástavního práva a trestnou činností zástavního dlužníka. Dovolatelka dále uvedla, že v posuzované situaci je aplikací ustanovení § 41 ZMČR fakticky trestána namísto zástavního dlužníka. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost, případně aby dovolání zamítl, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je zcela v souladu se zákonem i ústavním pořádkem České republiky. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pra