21 Cdo 3178/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3178/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2007 Spisová značka:21 Cdo 3178/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3178.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3178/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. S. zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Finančnímu ředitelství v P., o neplatnost výpovědi, vedené u Obvodního  soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 107/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2005 č.j. 35 Co 372/2005-80, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 11.11.2003 žalovaná sdělila žalobci, že jej na základě „čl. 35 odst. 3 písm. l) organizačního řádu územních finančních orgánů platného od 1. dubna 1997 v platném znění“ uvolňuje „z funkce vedoucího oddělení daňové správy FÚ v N. dnem 11.11.2003“. Dopisem ze dne 8.12.2003 žalobce sdělil žalované, že dává výpověď z pracovního poměru „v souladu s § 51 zákona č. 65/1965 Sb., v platném znění“. Důvod k výpovědi spatřoval zejména v tom, že „odmítl nadále snášet psychický a jiný nátlak vedený vůči jeho osobě a jeho rodině ze strany organizace Finančního úřadu v N.“, a že uvolnění z funkce vedoucího oddělení daňové správy FÚ v N. považuje „za absurdní a nelogické“, když „došlo k závažnému pochybení“, jestliže jej zaměstnavatel uvolnil z této funkce „v době jeho pracovní neschopnosti a bez ověření jakýchkoliv skutečností“. Ve výpovědi žalobce mimo jiné také uvedl, že jednání o důvodech jeho uvolnění z funkce bylo podle něj „vedeno tendenčně, se zaměřením přesvědčit jej pouze o jeho vlastních pochybeních“. Žalobce se žalobou (doplněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že „výpověď žalobce z pracovního poměru ze dne 8.12.2003 daná žalované, odeslaná z pošty M. 1 dne 10.12.03 pod podacím číslem R je neplatná“, že „výpověď žalobce z pracovního poměru ze dne 8.12.2003 daná žalované a doručená dne 11.12.2003 v 8.20 hod. na adresu Ing. P. S. Finanční úřad v N., tj. uvědomění přímého nadřízeného o tom, že byla podána výpověď pod bodem 1, je neplatná“, a že „rozhodnutí o uvolnění z funkce vedoucího oddělení daňové správy FÚ v N. ze dne 11.11.2003, učiněné ředitelem žalované PhDr. P. T. CsC., a doručené žalobci dne 28.11.2003 organizací Finančního úřadu v N. bez čísla jednacího a průvodního dopisu identifikovatelné pouze s razítkem s pořadovým číslem 1, je neplatné“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základně pracovní smlouvy z roku 1997 jako „pracovník pro správu daní s místem výkonu práce na FÚ v N.“ a dne 1.6.2000 byl jmenován do funkce vedoucího oddělení daňové správy. V únoru 2003 bylo žalobci odebráno osobní ohodnocení po dobu tří měsíců a dne 11.11.2003 byl odvolán z funkce vedoucího oddělení daňové správy, „a to v době své pracovní neschopnosti“. Toto odvolání považuje žalobce za neplatné zejména proto, že se příčí dobrým mravům, a chápe je jako „úkon zaměstnavatele směřující k psychickému pronásledování a šikanování“. Dne 8.12.2003 sepsal žalobce „dvoustránkovou výpověď z pracovního poměru“, kterou „odeslal a adresoval řediteli zaměstnavatele z pošty M. 1 dne 10.12.2003“, a dne 11.12. 2003 ji „potvrdil dalším dopisem přímému nadřízenému v místě výkonu práce“. Tuto výpověď žalobce považuje za neplatnou, neboť tento „právní úkon nebyl učiněn svobodně a vážně“, „výpověď z pracovního poměru byla dána ve stavu nouze“, kdy podle žalobce mělo být „připravováno zmanipulované zrušení pracovního poměru podle § 53 zák. práce“, a byla tu „snaha organizace FÚ v N. zbavit žalobce svéprávnosti prokázáním duševní poruchy“. Žalobce výpověď z pracovního poměru „nepodal s úmyslem ukončit pracovní poměr“, nýbrž proto, že chtěl upozornit na situaci a pracovní podmínky na FÚ v N., a považoval podání výpovědi za „poslední možnost záchrany“. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31.1.2005 č.j. 27 C 107/2004-57, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14.6.2005 č.j. 27 C 107/2004-71, řízení v části, „v níž se žalobce domáhal určení, že výpověď žalobce z pracovního poměru ze dne 8.12.2003 daná žalované a doručená dne 11.12.2003 v 8.20 hod. na adresu Ing. P. S. Finanční úřad v N., tj. uvědomění přímého nadřízeného o tom, že byla podána výpověď pod bodem 1, je neplatná“, zastavil, žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 8.12.2003 daná žalovanému, odeslaná z pošty M. dne 1.12.2003 pod podacím číslem R, je neplatná“, zamítl a rozhodl, že „rozhodnutí o uvolnění z funkce vedoucího oddělení daňové správy Finančního úřadu v N. ze dne 11.11.2003 učiněné ředitelem žalovaného PhDr. P. T., CSc. je neplatné“; současně  rozhodl, že žalovaný „nemá nárok“ na náhradu nákladů řízení, že „JUDr. T. M., advokátu, se jako ustanovenému zástupci žalobce přiznává odměna a náhrada hotových výdajů 6.450,- Kč“, a že „žalovaný je povinen nahradit České republice na nákladech řízení státu částku 2.150,- Kč“. Ve věci samé vycházel soud prvního stupně z toho, že „při pohovoru bylo žalobci nabízeno „kulantní“ rozvázání pracovního poměru, že žalobce si z toho dovodil, že se s ním již nepočítá, že mu zaměstnavatel chce dát výpověď, a tak se raději rozhodl situaci řešit svou vlastní výpovědí, aby výpovědi zaměstnavatele předešel“. Žalobci však nebylo ničím vyhrožováno, „a to ani tím, že mu bude dána výpověď“. Soud prvního stupně zdůraznil, že „za jednání v tísni v neprospěch jednajícího nelze považovat okolnost, jestliže zaměstnanec, aby předešel jednostrannému skončení pracovního poměru výpovědí, podá raději výpověď sám“, a dovodil, že žalobcova výpověď je platným právním úkonem, který „založil žalobcem původně zamýšlené účinky, tedy ukončit pracovní poměr, a to dříve, než tak učiní zaměstnavatel“. Oproti tomu rozhodnutí o uvolnění žalobce z funkce vedoucího daňové správy posoudil soud prvního stupně jako neplatné, neboť „funkce vedoucího oddělení daňové správy u FÚ N. vedoucí funkcí nebyla a tudíž žalobce z této funkce ani nemohl být uvolněn“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.10.2005 č.j. 35 Co 372/2005-80 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném zamítavém výroku o věci samé“ potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku o odměně zástupce žalobce jej změnil „jen tak, že tato odměna činí částku 7.675,50,- Kč“, ve výroku o náhradě nákladů řízení státu jej změnil „jen tak, že  tyto náklady činí částku 2.558,50,- Kč“, „jinak“ tyto výroky potvrdil, a zároveň rozhodl, že „zástupci žalobce se přiznává odměna v odvolacím řízení ve výši 2.558,50,- Kč“, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu se  žalobce do stavu tísně „nemohl dostat nabídkou zaměstnavatele na kulantní rozvázání pracovního poměru, jestliže dvakrát před tím sám písemně výpovědí žalovanému vyhrožoval“. Ponižování na poradách a snižování autority „zůstalo ve sféře obecného tvrzení přes poučení soudu“, a neobstojí ani tvrzení žalobce, že výpověď neučinil vážně, jestliže si byl „důsledků takového právního úkonu plně vědom“ Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá zejména, že „řízení je postiženo vadou“, protože nebyly provedeny navržené důkazy, které by podle žalobce „prokazovaly a osvětlovaly existenci psychického stavu žalobce a jeho zkratkovité jednání pod vlivem psychického nátlaku“, v čemž spatřuje „porušení svých práv na spravedlivé projednání věci“. Zdůraznil, že „za normálních okolností, bez psychického nátlaku - který spatřuje „v delší době trvajícím nátlaku ze strany zaměstnavatele při hodnocení jeho pracovní činnosti“ a „nepřímo i v narážkách“, že se ho zaměstnavatel „snaží zbavit tím, aby ho dostali do ústavní léčby“ - by výpověď nikdy nepodal“. Otázku zásadního právního významu spatřoval v „posouzení právního úkonu subjektu“, jehož psychický stav, jenž vytvářejí „impulsy v podobě slovních narážek, prováděných kontrol, pohovorů, výzev apod.“, se „rovná tísni, a proti kterému tento subjekt již není schopen svobodně se rozhodovat a ovládat ho“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „v napadeném výroku I. částečně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“. Nejvyšší soud České republiky jako soud