21 Cdo 3223/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3223/2024-379 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 695/38, proti žalovanému městu Žatec se sídlem městského úřadu v Žatci, náměstí Svobody č. 1, IČO 00265781, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, o 952 940 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 13 C 10/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2024, č. j. 10 Co 8/2024-337, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 052,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 10 Co 8/2024-337, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 3. Judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že rozhodne-li se zaměstnanec, u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod [starobní důchod, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona č. 155/1991 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“)], o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný důchod je mu přiznán, nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (srov. § 27 zákona o důchodovém pojištění), neboť zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 37 odst. 2 věty před středníkem zákona o důchodovém pojištění souběh takové výdělečné činnosti a výplaty starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, vylučuje. Proto za situace, kdy byl se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda (plat) z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod (starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), jehož výplatu na základě vlastní žádosti pobírá, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o důchod) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda (plat) za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nemá ode dne, kdy mu byl tento důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o tzv. předčasný důchod, jsou přitom nerozhodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023). 4. Uvedený závěr judikatury dovolacího soudu vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč. (dále též jen „Stanovisko“), které bylo přijato za právní úpravy, jež umožňovala souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku; v případě tzv. předčasného starobního důchodu (starobního důchodu před dosažením důchodového věku) byl takový souběh vyloučen zcela (§ 37 zákona o důchodovém pojištění ve znění do 31. 12. 2009). 5. V bodu II Stanoviska byl přijat závěr, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 69 odst. 1 zákoníku práce) nenáleží zaměstnanci, kterému byl po neplatném rozvázání pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku na jeho žádost přiznán starobní důchod. Z odůvodnění tohoto bodu Stanoviska vyplývá, že jestliže se zaměstnanec, u něhož již byly splněny předpoklady pro vznik nároku na starobní důchod a s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku, rozhodne o tuto dávku důchodového pojištění požádat a starobní důchod je mu přiznán, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy (v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku), i když dříve (před podáním žádosti o důchod nebo před přiznáním starobního důchodu) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o starobní důchod, jsou přitom nerozhodné. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, nemá ode dne, kdy mu byl důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 69 odst. 1 zákoníku práce). Uvedený závěr Stanoviska platil tím spíše v případě tzv. předčasného starobního důchodu (starobního důchodu před dosažením důchodového věku), kde byl souběh tohoto důchodu s příjmem z výdělečné činnosti na základě pracovněprávního vztahu zcela vyloučen. 6. S účinností od 1. 1. 2010 právní úprava umožnila souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti bez omezení (tuto změnu právní úpravy reflektoval dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016), ale v případě tzv. předčasného starobního důchodu (starobního důchodu před dosažením důchodového věku) byl takový souběh i nadále zcela vyloučen. Za současného pobírání tohoto důchodu proto zaměstnanec nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (viz odst. 20 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023). Platily-li závěry vyjádřené v bodu II Stanoviska ve vztahu k starobnímu důchodu podle právní úpravy v zákoně o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2009, která v omezené míře umožňovala souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti, musí platit (tím spíše) i ve vztahu k tzv. předčasnému starobnímu důchodu (starobnímu důchodu před dosažením důchodového věku), u něhož je (a byl i do 31. 12. 2009) souběh s příjmem z výdělečné činnosti zcela vyloučen. 7. Rozhodl-li se v projednávané věci žalobce, který uzavřel se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru, jež byla pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnou, požádat o přiznání tzv. předčasného důchodu, jehož výplata do dosažení důchodového věku v případě výkonu výdělečné činnosti nenáleží, dal tím nepochybně najevo, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů plat z pracovního poměru u žalovaného, ale přiznaný důchod, a že není – jak vyplývá z výše uvedeného – připraven a ochoten dále konat pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před přiznáním tzv. předčasného starobního důchodu) žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Shledal-li za těchto okolností odvolací soud správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce nemá ode dne, kdy mu byl přiznán tzv. předčasný starobní důchod a kdy tento důchod začal pobírat, nárok na náhradu platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, je tento jeho názor zcela v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou dovolacího soudu. 8. Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatele, že rozhodná právní otázka vyřešená uvedeným způsobem dovolacím soudem (kterou dovolatel formuluje jako otázku „posouzení vůle zaměstnance, s kterým byl neplatně rozvázán pracovní poměr a který požádal a byl mu přiznán předčasný starobní důchod, v neochotě a nepřipravenosti dále konat pro zaměstnavatele práci dle pracovní smlouvy z důvodu volby příjmu a upřednostnění důchodové dávky před příjmem z výdělečné činnosti“) by měla být posouzena jinak. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvlá