21 Cdo 3274/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3274/2024-660 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Doprava a mechanizace a. s. se sídlem v Plzni – Skvrňanech, Emilova č. 1228/9, IČO 45358761, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská č. 982/136, proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 593/10, o 305 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 390/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2024, č. j. 61 Co 9/2024-593, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 906,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Vojtěcha Levory, advokáta se sídlem v Plzni, Slovanská č. 982/136. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Žalovaný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2024, č. j. 61 Co 9/2024-593, v celém rozsahu („do všech jeho výroků“). Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu o věci samé v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I v části, v níž byla žaloba do částky 45 741 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 7. 2021 do zaplacení a dále ohledně úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 259 459 Kč od 4. 3. 2016 do 18. 8. 2017 zamítnuta“, je dovolání žalovaného subjektivně nepřípustné (podané neoprávněnou osobou), neboť rozhodnutím odvolacího soudu v této části žalovanému nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu. 2. V části směřující do výroku I rozsudku odvolacího soudu o věci samé v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku o věci samé změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 259 459 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 8. 2017 do zaplacení, není dovolání žalovaného přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v měnící části výroku o věci samé v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 4. Ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) dovolací soud ve své judikatuře již dříve dospěl k závěru, že pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu škody na zdraví) platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že právo na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 849/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 709/2021). 5. Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že o tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu (jestliže získá vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti konkrétního subjektu); nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Při posuzování, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 796/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, uveřejněný pod č. 91/2010 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433, 3434/2008, anebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě promlčení nároku na náhradu škody v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinném do 31. 12. 2006 – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, uveřejněný pod č. 159/2007 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod č. 80/2009 Sb. rozh. obč.). 6. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že byť žalobce získal určitou vědomost o „zřejmě vadném jednání žalovaného“, v jehož důsledku mu mohla vzniknout škoda, již po seznámení jeho statutárního orgánu s výsledkem kontrolního zjištění správce daně dne 4. 9. 2014, neměl v té době ještě k dispozici vědomost o všech rozhodných skutečnostech umožňujících učinit závěr, že škoda mu jednáním žalovaného skutečně vznikla, neboť tyto skutečnosti vyplývaly až z listin získaných správcem daně při následném prověřování zjištění učiněných v rámci kontroly, které byly převedeny do veřejné části spisu až dne 11. 8. 2015, přičemž žalobce se prostřednictvím svého zástupce (daňového poradce) s nimi seznámil až v rámci jednání daňového poradce u správce daně dne 5. 10. 2015. Dospěl-li odvolací soud na základě těchto skutkových zjištění k závěru, že až od tohoto dne (5. 10. 2015) započal běh dvouleté subjektivní promlčecí doby, postupoval v souladu s výše uvedenými obecně přijímanými právními závěry dovolacího soudu, jakož i s obecnými závěry uvedenými v odůvodnění dovolatelem citovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2680/2014, a ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 423/2012, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005. 7. Přestože dovolatel ve svém dovolání namítá, že se odvolací soud „v hodnocení promlčení nároku žalobce“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je podstatou jeho námitek nesouhlas se skutkovými závěry, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že nárok ve výši 259 459 Kč žalobce uplatnil v subjektivní promlčecí době, podal-li žalobu dne 4. 10. 2017. Dovolatel zpochybňuje zejména skutkový závěr odvolacího soudu, že dne 4. 9. 2014 (po seznámení statutárního orgánu žalobce s výsledkem kontrolního zjištění správce daně) žalobce „ještě neměl k dispozici vědomost o všech rozhodných skutečnostech umožňujících učinit závěr, že škoda mu jednáním žalovaného skutečně vznikla,“ a že žalobce mohl dovodit, zda mu skutečně vznikla jednáním žalovaného škoda či nikoliv, až od 5. 10. 2015, kdy daňový poradce zastupující žalobce v daňovém řízení byl seznámen s obsahem spisu správce daně a kdy spis správce daně obsahoval i listiny původně založené v neveřejné části spi