21 Cdo 3286/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3286/2024-163 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Starostou, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Štěpská č. 380, proti žalovaným 1) RenoFarma Troubky, a. s., se sídlem v Troubkách, Roketská č. 786/21, IČO 25357972, 2) RenoFarma Záhoran, a. s., se sídlem ve Všechovicích č. 50, IČO 26810948, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará Cesta č. 676, o odstupné, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 244/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2024, č. j. 16 Co 9/2024-126, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; v dalším se dovolání zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) 8 500,25 Kč a žalované 2) 3 311,77 Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Maršálka, advokáta se sídlem ve Vsetíně, Stará Cesta č. 676. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 29. 9. 2022 se žalobce domáhal zaplacení tam uvedených částek představujících odstupné s odůvodněním, že byl zaměstnán u původně žalované 1) - společnosti PODZÁMČÍ zemědělská a. s. (později RenoFarma Podzámčí, a. s., která následně zanikla fúzí se společností RenoFarma Troubky, a. s., a to ke dni 16. 7. 2024) na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 6. 2017 na pozici ředitele společnosti. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, den nástupu 1. 7. 2017, pracovní doba 10 hodin týdně, místo výkonu práce Olomoucký kraj. Žalobce byl dále zaměstnán u společnosti Troubecká hospodářská a. s. (nyní RenoFarma Troubky, a. s.) na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 6. 2017 na pozici ředitele společnosti. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, den nástupu 1. 7. 2017, pracovní doba 30 hodin týdně, místo výkonu práce Olomoucký kraj. Dále byl zaměstnán u společnosti Záhoran, a. s. (nyní RenoFarma Záhoran, a. s.) na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 10. 2012 na pozici ředitele společnosti, kdy dohodou ze dne 29. 6. 2017 došlo ke změně pracovní smlouvy tak, že pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou, pracovní doba 10 hodin týdně, místo výkonu práce Olomoucký kraj. Tyto pozice byly vedoucím pracovním místem ve smyslu § 73 odst. 3 zákoníku práce s možností odvolání. Dne 4. 9. 2019 žalobce obdržel odvolání z vedoucího místa podle § 73a odst. 2 zákoníku práce a současně výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce s odůvodněním, že mu společnosti nemohou nabídnout jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby dne 30. 11. 2019. Do dne podání žaloby nebyla pracovní pozice ředitele žalované 2) obsazena; žalobce má za to, že tato pozice zanikla a skutečným výpovědním důvodem byla organizační změna u žalovaných společností, v důsledku níž tato pozice zanikla. Žalobci tak vznikl nárok na odstupné ve výši trojnásobku jeho průměrného výdělku podle § 67 odst. 1 zákoníku práce, proto vyzval žalované k úhradě odstupného výzvou ze dne 8. 8. 2022, k úhradě odstupného však nedošlo. 2. Žalované společnosti s nárokem uplatněným žalobou nesouhlasily a navrhly její zamítnutí. Uvedly, že žalobci byly vyplaceny prémie při odchodu ze všech (toho času tří) společností. U žalované 1) je pozice ředitele od 1. 10. 2019 obsazena, u žalované 2) je pozice ředitele dlouhodobě neobsazena, společnost dočasně vedl zástupce výkonného ředitele. Pozici se dosud nepovedlo obsadit – ačkoliv předseda správní rady osobně vedl několik jednání s uchazeči, vhodného kandidáta nenašel. Dále uvedly, že pozice ředitele je v rámci koncernu Reno zásadní, jelikož se jedná o osobu pověřenou řízením podniku, a zrušení této pozice organizační změnou by nedávalo smysl. Uzavřely, že k organizačním změnám došlo, a to vybudováním koncernové skupiny Reno; existence pracovní pozice ředitele společnosti se však tyto změny nedotkly. 3. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, č. j. 10 C 244/2022-99, žalobu zamítl (výroky I, II a III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV, V a VI). Uvedl, že žalobce v řízení neunesl břemeno tvrzení a důkazní, že skutečným důvodem jeho odvolání z vedoucího místa byla organizační změna, v jejímž důsledku bylo místo ředitele společnosti zrušeno. Soud měl naopak za prokázané, že sice k nějakým změnám v rámci koncernu došlo, nicméně místo ředitele společnosti zrušeno nebylo. U žalované 1) [původně žalované 1) a 2)] bylo obsazeno s účinností od 1. 10. 2019 a u žalované 2) [původně žalovaná 3)] sice obsazeno nebylo, ale jednalo se o dočasnou záležitost, přičemž s účinností od 1. 5. 2023 k obsazení pozice došlo. V mezidobí byly kompetence ředitele dočasně přerozděleny mezi zástupce výkonného ředitele a předsedu správní rady. V současné době mají tedy obě žalované společnosti pozici ředitele společnosti obsazenou. K námitce žalobce o změně stanovené pracovní doby v nově obsazené pozici ředitele společnosti soud uvedl, že ke změně v tomto ohledu sice došlo, nicméně to dle jeho závěrů neprokazuje, že došlo ke zrušení místa ředitele společnosti v důsledku organizační změny. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 16 Co 9/2024-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích IV, V a VI změnil pouze co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II, III a IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu uvedl, že pracovní místo ředitele společnosti, které u žalovaných zastával žalobce, formálně zrušeno nebylo, ačkoliv u jedné z žalovaných společností zůstalo v období od prosince 2019 do května 2023 neobsazeno. Podle odvolacího soudu totiž z provedeného dokazování (svědeckých výpovědí) vyplynulo, že místo ředitele bylo po odchodu žalobce žalovanou potenciálním zájemcům nabízeno, a v této souvislosti se odvolací soud ztotožnil i s vysvětlením žalované, která délku doby, po kterou bylo místo neobsazené, odůvodnila nedostatkem vhodných zájemců ve spojení s covid-19. K námitce žalobce, že nyní má ředitel společnosti u každé z žalovaných stanovenou jinou pracovní dobu, než měl na pozicích ředitele společnosti žalobce, a že je třeba věc posuzovat v rámci celé skupiny Reno, odvolací soud uvedl, že žalobce neměl pracovní poměr ke skupině (holdingu) Reno, ale k jednotlivým společnostem skupiny (holdingu) Reno; proto skutečnost, že současní zaměstnanci na uvedených pozicích ředitele byli ke dni nástupu k žalovaným společnostem zaměstnanci jiných společností skupiny (holdingu) Reno, je irelevantní. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné, neboť podle něj napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: I. zda při posuzování otázky zrušení pracovního místa je třeba přihlédnout k pracovní době sjednané s odvolaným zaměstnancem (vedoucím zaměstnancem) a pracovní době sjednané s novým zaměstnancem, II. zda lze na uvolněné pracovní místo uzavřít pracovní poměr s odlišnou pracovní dobou a zda se poté jedná o totožné pracovní místo, III. zda lze považovat dohodu s jiným zaměstnancem zaměstnavatele o zvýšení jeho pracovní doby a jeho jmenování do vedoucí funkce za nezrušení pracovního místa, IV. zda lze sjednat pracovní poměr na určité pracovní místo i více než po 3 letech ode dne odvolání vedoucího zaměstnance a ode dne výpovědi z pracovního poměru tohoto vedoucího zaměstnance, a zda lze toto sjednání považovat za nezrušení pracovního místa. 6. Dovolatel namítá, že u žalované 1) došlo k obsazení pracovního místa ředitele společnosti stávajícím zaměstnancem a došlo ke sjednání pracovního poměru na jinou pracovní dobu, než byla pracovní doba sjednaná mezi žalovanou 1) a žalobcem. Podle dovolatele za shodné pracovní místo nelze považovat situaci, kdy jsou na dané pracovní místo uzavřeny pracovní poměry s jinou pracovní dobou. Uvádí, že i když pracovní doba není podstatným znakem pracovního poměru, je přesvědčen, že v rámci řešení otázky zrušení pracovního místa je třeba posuzovat i otázku pracovní doby. Podle dovolatele nelze za shodné pracovní místo považovat situaci, kdy je pracovní místo obsazeno osobou s jinou pracovní dobou. Ve vztahu k další otázce dovolatel namítá, že situaci, kdy je jinému zaměstnanci rozšířena pracovní doba, v jejímž rámci je jmenován ředitelem, nelze považovat za nezrušení pracovního místa. Dovolatel dále rozporuje závěr odvolacího soudu, že za nezrušení pracovního místa lze považovat i situaci, k