21 Cdo 343/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 343/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 6. 2018 Spisová značka:21 Cdo 343/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.343.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Prekluze Promlčení Výpověď z pracovního poměru Žaloba Lhůty Dotčené předpisy:§ 72 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014 § 330 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014 § 654 odst. 2 o. z. ve znění do 29.12.2016 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:27. 8. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 343/2018-154 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova č. 95/16, proti žalovanému ABB s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Michli, Vyskočilova č. 1561/4a, IČO 49682563, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 51/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017 č. j. 62 Co 28/2017-110, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. října 2016 č. j. 10 C 51/2016-64 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem, který žalobkyně převzala dne 30. 10. 2014, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro porušení povinnosti, která pro ni vyplývá z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, zvlášť hrubým způsobem, kterého se dopustila v době od 24. 9. 2014 do 23. 10. 2014, „z důvodu téměř měsíční absence na pracovišti bez vysvětlení“. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 23. 5. 2016 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že rozhodnutím praktického lékaře MUDr. Zdeňka Vrtala byla uznána dočasně práce neschopnou, že praktický lékař ji uznal práce schopnou od 24. 9. 2014, aniž by prověřil její zdravotní stav, že se proti tomuto rozhodnutí lékaře odvolala, že k jejímu odvolání Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor zdravotnictví, rozhodnutím ze dne 2. 2. 2015 č. j. 19487/ZD/2014 rozhodnutí praktického lékaře o ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně ke dni 23. 9. 2014 zrušil a věc mu vrátil k vydání nového lékařského posudku, neboť lékař mimo jiné neprovedl vyšetření zdravotního stavu žalobkyně ke dni jeho rozhodnutí, a že na základě tohoto rozhodnutí krajského úřadu praktický lékař dne 11. 2. 2015 vystavil žalobkyni rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, které „fakticky vyjádřilo ‚pokračování‘ původního rozhodnutí“ o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 1. 8. 2014 bez přerušení. Žalobkyně má za to, že žalovaný nemohl okamžitě zrušit její pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť byla v té době v dočasné pracovní neschopnosti. Uvedla, že si je vědoma, že žaloba „je podána po lhůtě“, avšak „má za to a věří, že soud promine zmeškání této lhůty, neboť žalobkyně je osobou s psychickým nemocněním a opakovaně byla hospitalizována v psychiatrické nemocnici, kdy hospitalizaci žalobkyně předcházely pokusy o suicidum“, a že proto nemohla bez svého zavinění uplatnit svůj nárok podle této žaloby v zákonodárcem předpokládané lhůtě. Žalovaný zejména uvedl, že dodatečná změna okolností, včetně zrušení rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně ke dni 23. 9. 2014, nemá vliv na platnost okamžitého zrušení pracovního poměru, k němuž došlo v době platnosti původního rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně ze dne 23. 9. 2014. Žalobkyně navíc podala žalobu po uplynutí dvouměsíční prekluzivní (propadné) lhůty uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce, po jejímž marném uplynutí její právo na přezkoumání okamžitého zrušení pracovního poměru soudem zaniká a platnost rozvázání pracovního poměru už poté nemůže být soudem přezkoumávána. Žalovaný má za to, že vzhledem k tomu, že se jedná o hmotněprávní propadnou lhůtu, není soud oprávněn zmeškání této lhůty prominout. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 10. 2016 č. j. 10 C 51/2016-64 žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla zaměstnankyní žalovaného, že dne 30. 10. 2014 jí bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu neomluvené absence na pracovišti, že „v období předcházejícím ukončení pracovního poměru“ byla v pracovní neschopnosti, která byla dne 23. 9. 2014 lékařem neoprávněně ukončena, proti čemuž se žalobkyně úspěšně bránila žádostí o přezkoumání rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti podanou dne 7. 10. 2014, a že žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně podala dne 23. 5. 2016. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána až po uplynutí prekluzivní lhůty, v níž lze podle ustanovení § 72 zákoníku práce uplatnit u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením a po jejímž marném uplynutí právo podat žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaniká, že nelze uvažovat o prominutí této lhůty, ani například o jejím „stavění“, a že závěr o nemožnosti podat žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty je třeba považovat za bezvýjimečný. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5088/2015 a v něm vyslovený právní názor, že s lhůtou k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákoníku práce je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv. Soud prvního stupně se s ohledem na uvedený právní názor nevěnoval bližšímu posouzení důvodů, které žalobkyni bránily ve včasném podání žaloby, neboť tyto důvody podle jeho mínění nemohou již zpětně nic změnit na uplynutí prekluzivní lhůty k podání žaloby. „Pouze na okraj“ poznamenal, že ze skutečností zjištěných v řízení nevyplynulo, že by žalobkyni její psychický stav zcela bránil v podání žaloby, když se žádostí o přezkoumání rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti podanou dne 7. 10. 2014 bránila i proti rozhodnutí lékaře týkajícímu se její „zdravotní neschopnosti“ a dne 30. 10. 2014 převzala zásilku na poště, a že tedy byla zjevně schopná obstarávat si své záležitosti. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. 62 Co 28/2017-110 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že pracovní poměr žalobkyně měl na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného, které jí bylo doručeno dne 30. 10. 2014, skončit dnem jeho doručení, že na tom nemohla nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně byla v době jeho doručení v pracovní neschopnosti, protože tato byla potvrzena až následně dne 11. 2. 2015 k žádosti žalobkyně o přezkoumání rozhodnutí lékaře o ukončení dočasné pracovní neschopnosti ke dni 23. 9. 2014, a že žalobkyni tedy začala prekluzivní lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle § 72 zákoníku práce běžet 31. 10. 2014, jejím posledním dnem bylo úterý 30. 12. 2014 a uplynula dnem 31. 12. 2014 (§ 605 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Shodně se soudem prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5088/2015, z jehož závěrů dovodil, že také v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci se uplatní zásada právní jistoty úzce související s požadavkem stability práva jako jedním z atributů právního státu a že neupravil-li zákonodárce v ustanovení § 330 zákoníku práce (a ani v jiném ustanovení zákoníku práce nebo v jiném pracovněprávním předpise) obdobně to, co obsahuje ustanovení § 113 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve vztahu k promlčecí době, nelze úspěšně dovozovat, že by ustanovení o stavení běhu promlčecí doby bylo možno analogicky vztáhnout také na běh prekluzivní lhůty, a dospěl k závěru, že s lhůtou k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákoníku práce je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval důvody, proč byla žaloba podána „po uplyn