21 Cdo 3484/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3484/2024-657 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce H. K., zastoupeného JUDr. Veronikou Plickovou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Kolíně II, Pražská č. 89, proti žalované Toyota Motor Manufacturing Czech Republics, s. r. o. se sídlem v Kolíně I, Na Hradbách č. 126, IČO 26513528, zastoupené JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 4, Obrovského č. 2407, o 20 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 180/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2024, č. j. 23 Co 205/2023-535, 23 Co 206/2023, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Dovolání žalobce směřující proti výrokům I, II a IV rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024, č. j. 23 Co 205/2023-535, 23 Co 206/2023, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. První dovolatelem předložená otázka, „kdy je naplněna příčinná souvislost mezi vznikem nemoci z povolání a prací zaměstnance“, kterou podle jeho mínění odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatel v této souvislosti sám odkazuje na závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3789/2012, podle něhož „pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání proto není důležité, zda je dána příčinná souvislost mezi vznikem onemocnění a prací zaměstnance, ani zjišťování, kde a za jakých okolností s »vysokou pravděpodobností« zaměstnanec nemocí skutečně onemocněl; rozhodující je, zda pracoval za podmínek, za nichž konkrétní nemoc z povolání vzniká, a zda je dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou“ (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2308/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3689/2012). Není-li podle tohoto právního závěru rozhodné, zda je dána příčinná souvislost mezi vznikem onemocnění a prací zaměstnance, není podstatné ani to, kdy je taková příčinná souvislost naplněna. Dovolatelem předložená otázka tak není pro posouzení vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání relevantní, odvolací soud se v napadeném rozhodnutí řešením této otázky nezabýval a v daném ohledu se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. 3. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání jsou podle § 366 odst. 2 zákoníku práce (v době od 1. 10. 2015 podle § 269 odst. 2 zákoníku práce) nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu nařízení vlády č. 290/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3299/2011, uveřejněný pod č. 67/2013 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 29/2013, uveřejněný pod č. 132/2014 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3789/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1462/2020). Závěr odvolacího soudu, že za stavu, kdy u žalobce nebylo u žádného z jím uváděných zdravotních omezení uzavřeno, že se jedná o nemoc z povolání, není dán nárok žalobce na jím požadovanou náhradu újmy v souladu s ustanovením § 269 zákoníku práce, je s těmito judikaturními závěry dovolacího soudu v souladu. 4. Dovolatel prostřednictvím první otázky a k ní připojené argumentace, zahrnující i výhrady proti znaleckému posudku vypracovanému pro potřeby tohoto řízení, resp. proti postupu znalce při jeho vypracování, fakticky brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů o charakteru a závažnosti zdravotních obtíží dovolatele, příp. jejich původu. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). 5. Dovolací soud v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. 6. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, je navíc nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí (i z něho dovolatelem citovaný závěr) se týká škod z pracovních úrazů, konkrétně vztahu mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následkem, tedy faktorů, které ve zde souzené věci předmětem právního posouzení nebyly. 7. K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani druhá dovolatelem vymezená otázka „uložení náhrady nákladů při soudním řízení osobě, která byla na základě § 138 občanského soudního řádu osvobozena od soudních poplatků“, protože dovolání napadající rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2023, sp. zn. 21 Cdo 247/2023). 8. Jako v pořadí třetí avizoval dovolatel otázku procesního práva, tu však v textu dovolání nezformuloval. Jeho námitky, že soud prvního stupně (a potažmo i soud odvolací) nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b o. s. ř., že neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že veškeré navržené důkazy ze strany žalobce zamítl, aniž by tento postup řádně odůvodnil a tím založil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i jeho protiústavnost, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, neprovedl důkazy, které mají zásadní význam pro posouzení jeho nároku, že neumožnil účastnický výslech žalobce, že vycházel z neúplného a zcela nedostatečného dokazování, neumožnil žalobci čtení zásadních dokumentů před soudem a zamítl doslovný přepis jeho závěrečné řeči, závěr o přípustnosti dovolání založit nemohou. Mohly by představovat (pokud by byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, tento předpoklad však v projednávané věci – jak je uvedeno výše – naplněn není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2317/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3915/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1160/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 851/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1288/2022). 9. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, ž