21 Cdo 370/2025 – Nejvyšší soud

21 Cdo 370/2025-934 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. S., zastoupené Mgr. Luďkem Strakou, bytem v Lanžhotě, J. Wolkera č. 267/3, proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, zastoupené Mgr. Zuzanou Bělinovou, advokátkou se sídlem v Praze, Masarykovo nábřeží č. 2018/10, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 69/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024, č. j. 62 Co 56/2023-821, opravenému usneseními Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2024, č. j. 62 Co 56/2023-837, a ze dne 26. září 2024, č. j. 62 Co 56/2023-881, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 62 Co 56/2023-821, opravenému usneseními Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2024, č. j. 62 Co 56/2023-837, a ze dne 26. 9. 2024, č. j. 62 Co 56/2023-881, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Odvolací soud v projednávané věci při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 3. 4. 2012 z důvodu „závažného, resp. zvlášť hrubého porušení povinností vyplývajících z předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci“, spočívajícího zejména v neomluvené absenci žalobkyně v práci v době od 14. 3. 2012 do 3. 4. 2012, vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 48/2015-150, a zabýval se tím, zda žalobkyně byla ve dnech 14. 3. 2012 až 3. 4. 2012 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopna (způsobilá) vykonávat přidělenou práci podle pracovní smlouvy, neboť – jak uvedl dovolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku – ve zprávě o ambulantním vyšetření ze dne 19. 1. 2012 MUDr. Ilony Burdové se mimo jiné uvádí, že „existuje příčinná souvislost mezi zdravotním stavem žalobkyně a poměry na pracovišti“, že „příčina na pracovišti dle sdělení žalobkyně nepominula, a z tohoto důvodu nelze zdravotní problémy definitivně, nebo alespoň dlouhodobě odstranit“ a že „v žádném případě nedoporučuje, aby za současného stavu byla žalobkyně vystavena tomuto prostředí, které je příčinou jejích zdravotních potíží“; podle názoru dovolacího soudu přitom není podstatné, zda ošetřující lékař žalobkyně ukončil (ryze z formálních důvodů po uplynutí podpůrčí doby) její pracovní neschopnost ke dni 13. 3. 2012, ale podstatné je, zda zdravotní stav žalobkyně umožňoval, aby konala ty (přidělené) práce, ke kterým byla podle pracovní smlouvy povinna, neboť jinak by žalovaná nesměla takové práce žalobkyni přidělovat. 3. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 48/2015-150, navazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, ze které vyplývá, že porušení pracovních povinností tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat ty práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý, že odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, není porušením pracovních povinností, a tudíž ani důvodem pro výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci [§ 52 písm. g) zákoníku práce] nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], a že obdobně nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1979, sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněný pod č. 31/1980 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2779/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 714/2010). 4. Dospěl-li odvolací soud na základě skutkového zjištění (učiněného po provedeném dokazování), že žalobkyně v době od 13. 3. 2012 do 3. 4. 2012 nebyla zdravotně způsobilá k výkonu sjednané práce „ředitelky pobočky Komerční banky, a. s., L2 Brno-venkov“, k závěru, že jí nelze vytýkat, že „po skončení své pracovní neschopnosti k 13. 3. 2012 nenastoupila dne 14. 3. 2012 do práce k žalované“, a že tímto jejím jednáním není naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce, je tento jeho závěr zcela v souladu s konstantní, dlouhodobou judikaturou soudů, na níž dovolací soud neshledává důvod cokoliv měnit. 5. Namítá-li žalovaná, že „v projednávané věci nebyly některé otázky dovolacím soudem doposud vyřešeny vůbec“, když se „dovolací soud v rámci své rozhodovací činnosti nezabýval tím, zda může zaměstnanec v rozhodné době oznámit jiné překážky v práci … než které prokazuje a jaké má tento postup zaměstnance důsledky“, ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání (v této části) nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že žalobkyně dopisem ze dne 12. 3. 2012 žalovanou informovala o své pokračující nepřítomnosti v práci i po skončení pracovní neschopnosti a o jejím důvodu, a že tedy uvědomila žalovanou o překážce v práci, a s hodnocením obsahu této listiny odvolacím soudem, jakož i předestírání vlastních (opačných) skutkových závěrů (že žalobkyně žalovanou o své absenci v práci a o předpokládané době jejího trvání „řádně/bez zbytečného průtahu“ neuvědomila, absenci důvodně neomluvila a nedoložila a neprokázala důvody své nepřítomnosti v práci). 6. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 7. Namítá-li dovolatelka, že „v rámci dokazování postupoval odvolací soud v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř., v rozporu s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR ve věci aplikace těchto ustanovení“ (kdy poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1198/2001) „a v rozporu se zásadou dvouinstančnosti řízení obsaženou v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, není uvedená námitka sama o sobě dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen námitku tzv. jiné vady řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řeš