21 Cdo 3739/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3739/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 10. 2009 Spisová značka:21 Cdo 3739/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3739.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3739/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. d. a ú. s. p. K. L., p. o., zastoupenému advokátem, o 619.967,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 216/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. prosince 2007 č.j. 29 Co 267/2007-150, ve znění usnesení ze dne 22. února 2008 č.j. 29 Co 267/2007-156, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 191.004,- Kč s úroky z prodlení, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.190,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 619.967,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že dopisem ze dne 23.11.1999 s ní žalovaný rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, které bylo v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 181/99 pravomocně prohlášeno za neplatné. Žalovaný však  žalobkyni, přestože mu oznámila již dopisem ze dne 25.11.1999, že trvá na dalším zaměstnávání, „zpět na původní místo nezařadil“, a to ani poté, co ho dne 29.7.2003 požádala, „aby jí doplatil dlužnou mzdu a aby jí přiděloval práci podle její pracovní smlouvy“. Protože mimosoudní jednání se žalovaným nevedla k žádnému výsledku, ukončila žalobkyně dne 2.9.2003 pracovní poměr okamžitým zrušením a po žalovaném touto žalobou požaduje náhradu mzdy za období od 23.11.1999 do 2.9.2003 z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne ze dne 23.11.1999. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 25.10.2004 č.j. 8 C 216/2003-48 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částky 15.387,- Kč, 158.279,- Kč, 228.777,- Kč a 30.988,- Kč s úroky z prodlení, které ve výrocích specifikoval, „nárok žalobkyně na zaplacení částky přesahující nároky přiznané“ zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 21.619,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že „žalobkyně naplnila předpoklady“ pro přiznání nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce za dobu od 25.11.1999 (kdy oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání) do 28.5.2002 (kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.3.2002, č.j. 9 Co 128/2001-55, jímž bylo okamžité zrušení pracovního poměru prohlášeno za neplatné). Za dobu prvních šesti měsíců od 25.11.1999 do 24.5.2000, „v níž nelze náhradu mzdy jakkoli snižovat“, přiznal soud prvního stupně náhradu mzdy v plné výši (po odečtení vyplacené částky „v hrubé mzdě“ 74.413,- Kč). Ohledně následujícího období od 25.2.2000 do 28.5.2002 dospěl k závěru, že „ani po dobu roku 2000 zde není prostor pro omezení nároku žalobkyně“, avšak v další části období „zohlednil“ skutečnost, že žalobkyně již „měla pravidelný příjem v podobě mzdy od nového zaměstnavatele“, a náhradu mzdy přiměřeně snížil. Za období od 29.5.2002 do 2.9.2003, kdy „žalovaný žalobkyni práci nepřiděloval, aniž by mu v tom bránila překážka s provozními příčinami“, pak soud prvního stupně vycházeje z ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, přiznal žalobkyni výdělek, jehož by „prokazatelně dosáhla, pokud by vykonávala pro žalovaného práci dle obsahu své pracovní smlouvy“, tj. částku 228.777,- Kč. Protože okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně ze dne 2.9.2003 nebylo napadeno „příslušnou žalobou v režimu § 64 zákoníku práce“, přísluší žalobkyni i nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu dvou měsíců podle ustanovení § 54 odst. 3 zák. práce. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 7.10.2005 č.j. 29 Co 119/2005-82 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku III.“ (tj. ve výroku, jímž byla žalobkyni přiznána náhrada mzdy za období od 29.5.2002 do 2.9.2003) tak, že „do částky 228.777,- Kč s úroky z prodlení se žaloba zamítá“, „ve výroku IV.“ (tj. ve výroku, jímž byla žalobkyni přiznána náhrada mzdy podle § 54 odst. 3 zák. práce ve výši 30.988,- Kč s úroky z prodlení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a že „žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v rozsahu 38%, a to částkou 17.400,- Kč“, k rukám advokáta. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že „pracovní poměr žalobkyně trval až do okamžitého zrušení pracovního poměru úkonem žalobkyně ze dne 2.9.2003“, a že „nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle § 61 odst. 1 zákoníku práce skončil dnem právní moci rozsudku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným, tedy dne 28.5.2002. Po tomto datu by žalobkyně měla nárok na náhradu mzdy za podmínky, že nevykonávala práci pro překážky na straně zaměstnavatele“. Podle názoru odvolacího soudu však soud prvního stupně „dostatečně nezhodnotil všechny důvody, jež vedly ke stavu, že pracovní poměr účastníků trval, aniž žalovaný žalobkyni přiděloval práci a vyplácel jí mzdu“. Za situace, kdy žalobkyně od 1.1.2001 „pracovala na plný pracovní úvazek u D. d. v K. L., kde přinejmenším od roku 2002 dosahovala výdělku srovnatelného a později vyššího, než u žalovaného“, „by nebyla proto schopna souběžně vykonávat práci v obdobném pracovním zařazení v D. d., kde charakter práce předpokládal trvalou přítomnost na pracovišti“. Jelikož žalobkyně dopisem ze dne 2.7.2002 výslovně dala najevo, že práci u žalovaného nadále vykonávat nehodlá, vznikla podle názoru odvolacího soudu „situace obdobná poskytnutí neplaceného volna podle § 128 odst. 1 zákoníku práce“, nikoli soudem prvního stupně tvrzené překážky v práci na straně zaměstnavatele, a proto žalobkyni „za období od 29.5.2002 do 2.9.2003 právo na náhradu mzdy nepřísluší“. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.3.2007 č.j. 21 Cdo 807/2006-102 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zabývaje se nárokem žalobkyně na náhradu mzdy za období od 29.5.2002 do 2.9.2003 zdůraznil, že po pravomocném skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 181/99, v němž byla vyslovena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23.11.1999, byl žalovaný od 29.5.2002 povinen ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy. Jestliže tak neučinil, je důsledkem neplnění této povinnosti vznik překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, která zakládá zaměstnanci nárok na náhradu mzdy, mající charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy. Nárok na náhradu mzdy - jak dovolací soud dále uvedl - má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá, ovšem za předpokladu, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy; nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Vzhledem k uvedeným východiskům proto dovolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v důsledku stanoviska žalobkyně vyjádřeného v dopise ze dne 2.7.2002 „vznikla situace, obdobná poskytnutí neplaceného volna podle § 128 odst. 1 zákoníku práce“, neboť podle názoru dovolacího soudu je z hlediska vzniku nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce jedině významné, zda žalobkyně byla v období po 2.7.2002 do 2.9.2003 připravena, ochotna a schopna konat práci podle pracovní smlouvy. V opačném případě by totiž příčina toho, proč v rozhodném období nemohla konat práci pro žalovaného, nespočívala v tom, že by jí žalov