21 Cdo 3792/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3792/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2025 Spisová značka:21 Cdo 3792/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.3792.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Mzda (a jiné obdobné příjmy) Diskriminace Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 16 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 110 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 2. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.04.2025III.ÚS 1192/25 Milan Hulmák odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost25. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3792/2023-319 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce S. V., zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kováků č. 554/24, proti žalované LG Electronics Polska, spółka z ograniczoną odpowiedzialnością se sídlem ve Varšavě, Woloska č. 22, Polská republika, registrační číslo (REGON) 012449587, jednající LG Electronics Polska Sp. z o.o., odštěpný závod se sídlem v Praze 9, Českomoravská č. 2420/15, IČO 05634903, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o zaplacení 440 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 190/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2023, č. j. 30 Co 81, 82/2023-259, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 712,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 22. 8. 2019 se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 440 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 88 000 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 88 000 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 88 000 Kč od 1. 9. 2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 88 000 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení a ve výši 9 % ročně z částky 88 000 Kč od 1. 11. 2018 do zaplacení. Uplatnil tak nárok na zaplacení mzdy za období od 1. 5. 2018 do 30. 9. 2018, kdy vedle práce vykonávané na pracovním místě vedoucího oddělení marketingu vykonával též práce na jemu podřízeném (v uvedené době neobsazeném) pracovním místě vedoucího oddělení Go-To-Market (dále také „vedoucí oddělení GTM“). Má za to, že uvedenou práci vykonával na základě konkludentně uzavřené dohody v souběžném pracovním poměru a za její výkon mu náleží mzda jako ostatním zaměstnancům na stejném pracovním místě ve výši 88 000 Kč měsíčně. V průběhu řízení žalobce doplnil alternativní právní posouzení uplatněného nároku jako nároku z tzv. faktického pracovního poměru, nebo nároku na náhradu škody vzniklé „porušením zásady rovnosti“ vyjádřené v ustanoveních § 1a odst. 1 písm. e), § 16 odst. 1 a § 110 odst. 1 zákoníku práce, anebo nároku z bezdůvodného obohacení v případě závěru o „absenci jakéhokoli právního vztahu“. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j.17 C 190/2019-203, ve spojení s usnesením ze dne 7. 2. 2023, č. j. 17 C 190/2019-230, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 270 000 Kč s vymezeným úrokem z prodlení (výrok I), v částce 170 000 Kč s vymezeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V). Soud prvního stupně „dospěl k závěru, že tím, že výkon činností spadající do pracovní pozice vedoucího oddělení GTM byl přesunut na žalobce, došlo ve skutečnosti k uzavření dodatku pracovní smlouvy, kterým bylo ujednáno dočasné rozšíření pracovních povinností žalobce, jakož i ujednáno, že v souvislosti s tímto bude žalobce odměněn, tedy dle názoru soudu došlo ke změně ujednání ohledně výše mzdy žalobce“. Ohledně navýšení mzdy „po pečlivém zvážení veškerých výsledků dokazování“ uzavřel, že „ujednáním o výši mzdy žalobce došlo k navýšení mzdy žalobce v rozsahu 40 % (tj. o 54 000 Kč), tedy na částku 189 000 Kč měsíčně“. Současně uvedl, že žalobce „vykonával pracovní úkoly zaměstnance, který byl fakticky jeho podřízeným, tedy ve své podstatě pracoval stále ‚na svém‘ a nelze tak hovořit o tom, že by se výkon těchto pracovních úkolů náležejících do pracovní pozice vedoucího oddělení GTM nějak závratně lišil od jeho běžných pracovních úkolů, naopak bylo prokázáno, že tyto pozice, jakož i pracovní úkoly v jejich rámci vykonávané, jsou velmi obdobné, mnohdy až totožné. Pokud tedy soud v daném případě dospěl i přes uvedená zjištění k závěru, že v daném případě je na místě přiznat žalobci za výkon daných pracovních činností odměnu, je toto dle názoru soudu spíše určitou benevolencí soudu při výkladu právního jednání ve prospěch zaměstnance, jakožto slabší strany, nežli zcela objektivního zhodnocení věci, které by soud učinil, nejednalo-li by se o pracovněprávní spor.“ 3. K odvolání obou účastníků (žalované směřující proti výroku o věci samé I a výrokům o nákladech řízení a žalobce proti výroku usnesení o určení výše nákladů řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 30 Co 81, 82/2023-259, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 270 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Odvolací soud (narozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že „mezi účastníky nedošlo k dohodě, kterou by se měnil existující pracovněprávní vztah žalobce (změna ujednání o výši mzdy) nebo dokonce k dohodě o novém pracovním poměru ve smyslu souběžného pracovního poměru“, neboť „taková společná shodná vůle mezi účastníky prokazatelně nebyla a není možné ji nahrazovat/doplňovat pomocí výkladu projevu vůle, jak nesprávně učinil prvostupňový soud“. Zdůraznil též závěr soudu prvního stupně, že žalobce na pracovní pozici vedoucího oddělení GTM pracoval stále „na svém“ a činnosti zde vykonávané „jsou velmi obdobné, mnohdy až totožné“. Uzavřel proto, že „pokud žalobce po určitou dobu vykonával práci za nepřítomného zaměstnance na pozici vedoucího oddělení GTM, pak tak činil na základě svého existujícího (původního) pracovněprávního vztahu a na základě existujícího (původního) ujednání o mzdě – žalobce tedy nemá nárok na žalobou uplatněnou částku“. Odvolací soud odmítl opodstatněnost uplatněného nároku i na základě dalších žalobcem navrhovaných možností právního posouzení věci. Jeho přiznání jako „odměny za práci přesčas“ odmítl vzhledem k tomu, že netvrdil a neprokazoval, že „nad rámec sjednaného pracovního úvazku (včetně již zahrnutých 150 hodin přesčasů) vykonával další práci“. O nároku ze „souběžného faktického pracovního poměru“ nelze uvažovat, neboť faktický pracovní poměr „může dle konstantní judikatury vzniknout pouze v případě, jestliže ujednání o pracovní smlouvě je neplatné“. Nárok z bezdůvodného obohacení vylučuje skutečnost, že žalobce práce vedoucího oddělení GTM nevykonával bez právního důvodu, ale „na základě dosavadní pracovní smlouvy“. Nárok na náhradu škody způsobené nerovným zacházením vyloučil, neboť srovnávaný zaměstnanec p. B. „nebyl ve srovnatelné pozici jako žalobce, neboť na rozdíl od žalobce tento práci vedoucího oddělení GTM nevykonával po přechodnou dobu jako vícepráce na základě svého původního pracovněprávního vztahu“. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I podal žalobce dovolání. V dovolání formuluje 9 právních otázek, které podle jeho názoru „odvolací soud nevyřešil správně“: 1) „zda je vedoucí zaměstnanec povinen na základě pracovní smlouvy uvádějící jako druh práce jen jeho pracovní pozici a za mzdu sjednanou jen za výkon tohoto druhu práce povinen dlouhodobě vykonávat i práci jeho podřízených zaměstnanců“; 2) „zda je nutnou náležitostí dohody o změně pracovní smlouvy spočívající ve výkonu práce nesjednané v původní pracovní smlouvě a odměně za tuto další (práci) konkrétní částka této odměny“; 3) „zda může odvolací soud čerpat ze svědecké výpovědi jiná skutková zjištění, než která z ní čerpal soud prvního stupně, aniž by tento důkaz sám provedl“; 4) „zda vzniká faktický pracovní poměr jen v případě neplatné pracovní smlouvy nebo i v případě, kdy nedojde mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem k platnému uzavření dohody o změně pracovního poměru spočívající ve výkonu další práce nesjednané v pracovní smlouvě a odměňování za tuto práci a zaměstnanec přesto tuto další práci vykonává“; 5) „zda má zaměstnanec ve sporu o mzdu za práci přesčas důkazní břemeno