21 Cdo 3915/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3915/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 2. 2012 Spisová značka:21 Cdo 3915/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3915.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnavatelem Náklady na výživu pozůstalých Pracovní úraz Dotčené předpisy:§ 197 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 199 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 17 odst. 4 předpisu č. 1/1992Sb. ve znění do 31.12.2006 § 87 odst. 1 zák. o rod. § 206 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 125 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 96 odst. 1 zák. o rod. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 2. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.4.2012I.ÚS 1362/12JUDr. Vojen Güttlerodmítnuto13.8.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3915/2010 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo nám. č. 512, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 132/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2009 č.j. 15 Co 198/2009-27, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě nákladů na její výživu za dobu od 1.10.1989 do 30.6.2008 celkem částku 229.111,18 Kč a aby jí počínaje dnem 1.7.2008 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 3.637,21 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že její syn J. K. při výkonu základní vojenské služby dne 27.6.1988 utrpěl úraz – poškození zdraví, na jehož následky téhož dne zemřel. Vzhledem k tomu, že před nástupem základní vojenské služby poškozený žil se žalobkyní a svým nezletilým bratrem J. K. ve společné domácnosti a žalobkyni, která jako dělnice u podniku Sázavan Zruč nad Sázavou dosahovala „čistého příjmu asi 2.200,- Kč“, „dával k dispozici skoro celou výplatu, se kterou žalobkyně hospodařila“ (z těchto peněz „byl placen nájem, inkaso, případně platby na školu bratra J.“), a „přispíval tak nejen na společnou domácnost, ale poskytoval žalobkyni i svému bratru výživu“, žalobkyně se domnívá, že jí jako pozůstalé matce náleží ve smyslu ustanovení § 199 zák. práce náhrada nákladů na její výživu ve výši vycházející „z průměrné mzdy zemřelého“, jíž dosahoval jako dělník u Vodních staveb Praha v částce „asi 4.000,- Kč“. Jestliže „průměrná výše příjmu domácnosti činila 4.000,- Kč ze mzdy J. K. a 2.200,- Kč ze mzdy žalobkyně“ a „v domácnosti žily 3 osoby“, pak podle názoru žalobkyně „při příjmu domácnosti 6.200,- Kč činí jeden díl 1.033,- Kč, dva díly J. K. tedy 2.066,- Kč, ze své průměrné mzdy 4.000,- Kč tedy vynakládal na výživu pozůstalých částku 1.933,- Kč a na výživu žalobkyně tak měsíčně přispíval částkou 644,- Kč“. Protože poškozený „po dobu vojenské služby žalobkyni tuto výživu poskytovat nemohl, ale přislíbil, že po skončení vojenské služby, tj. od 1.10.1989, ji bude nadále vyživovat“, domáhá se žalobkyně po žalované požadované náhrady od uvedeného data ve výších vypočtených s přihlédnutím k „pravidelným valorizacím“. Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, do žalobkyně vzala žalobu zčásti zpět s ohledem na zjištěný „čistý měsíční příjem J. K. před nástupem základní vojenské služby ve výši 3.395,- Kč“) rozsudkem ze dne 11.12.2008 č.j. 19 C 132/2008-14 řízení co do částky 30.388,06 Kč a placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu od 1.7.2008 ve výši 756,76 Kč zastavil, zamítl žalobu co do částky 198.723,12 Kč a placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu od 1.7.2008 ve výši 2.880,45 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zemřelý syn žalobkyně J. K. byl k výkonu základní vojenské služby, při níž dne 27.6.1988 utrpěl smrtelný úraz, uvolněn z výkonu práce z důvodu plnění občanských povinností bez nároku na náhradu mzdy. Protože podle ustálené judikatury „rozhodující pro vznik nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých je stav v době smrti osoby, od níž se tento nárok odvíjí“, je třeba, „aby v době smrti zaměstnance byla dána konkrétní vyživovací povinnost vůči žalobkyni“. Takto tomu však v daném případě „nebylo“, neboť poškozený v době výkonu základní vojenské služby neměl příjem od svého zaměstnavatele ani náhradu mzdy, a tedy „nemohl žalobkyni výživu poskytovat“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že za této situace nárok na náhradu nákladů na výživu „žalobkyni vůbec nevznikl“. Kromě toho dovodil, že v době, kdy poškozený pracoval u národního podniku Metrostav „ani vyživovací povinnost vůči své matce (žalobkyni) neměl“, neboť „jí neposkytoval výživu, ale protože s ní žil ve společné domácnosti, na domácnost jí přispíval“ a matka si ze svého příjmu „sama uspokojovala své potřeby“. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.6.2009 č.j. 15 Co 198/2009-27 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „za situace, kdy v okamžiku své smrti syn žalobkyni výživu neposkytoval není dán nárok na náhradu škody odůvodněný tím, že zemřelý v budoucnu mohl žalobkyni výživu poskytovat“. Námitku žalobkyně, že jí zemřelý syn J. K. poskytoval výživu před nástupem základní vojenské služby, ačkoliv k tomu nebyl ze zákona povinen, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že se „ztotožňuje“ se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „se jednalo o příspěvek na vedení společné domácnosti“. Zdůraznil přitom, že vznik nároku pozůstalých na náhradu škody „se váže ke dni smrti osoby poskytující výživu či výživu povinné a závisí tedy na tom, v jakém rozsahu zemřelý pozůstalým výživu poskytoval, popř. ji doplňoval, a nebo zda a v jakém rozsahu ji byl povinen poskytovat podle hledisek zákona o rodině“. Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých tedy musí – jak odvolací soud dále uvedl – „odpovídat hlediskům zákona o rodině, jimiž se řídí rozhodování o vyživovací povinnosti“. Za stavu, kdy finanční plnění poskytované zemřelým synem žalobkyni (matce) před jeho nástupem do základní vojenské služby bylo jeho příspěvkem na vedení společné domácnosti, soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „nepochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl“, a současně rovněž správně vycházel z toho, že „tzv. dílová metoda, která při určování výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého sečítá příjmy pozůstalého s výdělkem zemřelého, součet dělí dvěma a rozdíl mezi polovinou společných příjmů a výší příjmu pozůstalého považuje za částku odpovídající výživnému pozůstalého, není v souladu se zákonem“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť „se domnívá, že závěry obou soudů o poskytování slušné výživy jsou nesprávné“, a „má za to, že podobná věc dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena a že by Nejvyšším soudem mohla být právní otázka posouzena odlišně“. Dovolatelka opětovně zdůraznila, že zákoník práce účinný v době smrti J. K. „uvádí“, že náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a současně poukázala na ustanovení § 87 zákona o rodině, podle kterého, jsou děti, které jsou schopny sami se živit, povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují. V daném případě „není pochyb o tom“, že J. K. byl v době své smrti schopen se sám živit, a „lze mít za prokázané i to, že před nástupem základní vojenské služby poskytoval dovolatelce celou svou mzdu“. Jestliže příjem žalobkyně v té době činil 2.200,- Kč, z nichž měla vyživovat sebe i svého druhého syna, „domnívá se dovolatelka, že zákonná podmínka ustanovení § 87 tím je naplněna J. K. jí v době své smrti byl povinen zajistit slušnou výživu“. Dovolatelka „neakceptuje argument“ soudu prvního stupně, že děti jsou povinny přispívat rodičům na výživu zpravidla v případě, že tito nemohou pracovat a nevznikl jim nárok na důchod, neboť „takový výklad je dle jejího názoru nepřiměřeně zužující, pokud zákon výslovně uvádí pouze v obecné rovině, že jsou k tomu povinni, jestliže toho rodiče potřebují“. Pokud se týká dílo