21 Cdo 4368/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4368/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2020 Spisová značka:21 Cdo 4368/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4368.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru Dobré mravy Náhrada mzdy Povinnosti zaměstnanců Povinnosti zaměstnavatelů Právní úkony Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 56 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 § 3 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.08.2012 § 192 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.01.2009 do 31.12.2012 § 193 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.01.2009 do 31.12.2012 § 194 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.01.2009 do 31.12.2012 § 393a odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 52 písm. h) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 § 347 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 § 23 předpisu č. 187/2006Sb. ve znění do 30.06.2012 § 55 předpisu č. 187/2006Sb. ve znění do 30.06.2012 § 56 odst. 2 písm. b) předpisu č. 187/2006Sb. ve znění do 30.06.2012 § 65 odst. 2 písm. a) předpisu č. 187/2006Sb. ve znění do 30.06.2012 § 65 odst. 2 písm. c) předpisu č. 187/2006Sb. ve znění do 30.06.2012 § 2 odst. 6 písm. a) předpisu č. 258/2000Sb. ve znění do 31.10.2012 § 334 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 § 34 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.08.2012 § 39 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.08.2012 § 45 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.08.2012 § 301a předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 12. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4368/2018-235 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Lázně Bechyně s. r. o. se sídlem v Bechyni, Lázně č. 202, IČO 46678654, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Veleslavínova č. 252/5, proti žalované M. G., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Luborem Šídou, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 59/3, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 80/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2018 č. j. 15 Co 280/2017-219, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. června 2017 č. j. 49 C 80/2013-194 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 20. 8. 2012 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť jí dosud nebyla vyplacena mzda za měsíc červen 2012 splatná podle pracovní smlouvy „do patnáctého dne každého měsíce“. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 19. 10. 2012 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr v době, kdy již nebyla zaměstnankyní žalobkyně, neboť pracovní poměr žalované byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru „pro porušení právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“, k němuž žalobkyně přistoupila dopisem ze dne 9. 7. 2012 doručeným žalované 11. 7. 2012; z důvodu opatrnosti žalobkyně ještě dopisem ze dne 2. 8. 2012 dala žalované výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. h) zákoníku práce. V daném případě navíc zcela absentuje důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Ze strany žalobkyně se nejednalo o „faktické nebo vědomé porušení povinností zaměstnavatele“ zaplatit mzdu, ale důvod nevyplacení mzdových nároků „souvisí s jednáním samotné žalované a s důvody, pro které s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr“. Žalovaná si odmítla dne 10. 7. 2012 převzít výzvu žalobkyně k předložení podkladů nezbytných pro výpočet mzdy za měsíc červen 2012, žalobkyni tyto podklady nepředložila a žalobkyně tak nemá „jakékoliv doklady“ o dovolené, pracovních dnech a pracovní době žalované za červen 2012. Období od 11. 6. 2012 do 15. 6. 2012, kdy žalovaná pobývala v zahraničí, proto žalobkyně považuje za „neomluvenou absenci“. V době od 25. 6. 2012 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti a porušovala režim práce neschopného, což žalobkyni opravňuje, aby v souladu s ustanovením § 192 odst. 5 zákoníku práce neposkytla žalované náhradu mzdy. Žalobkyně dále poukázala na účelovost okamžitého zrušení pracovního poměru, ke kterému žalovaná přistoupila snad jen z toho důvodu, aby se mohla posléze domáhat „fiktivního odstupného“ ve výši čtyřiadvacetinásobku jejího průměrného měsíčního výdělku, a to na základě listiny, jejíž pravost žalobkyně zpochybňuje. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 49 C 80/2013-194 žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20. 8. 2012, zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 15 730 Kč k rukám jejího advokáta. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako zaměstnavatelem a žalovanou jako zaměstnancem byla dne 28. 4. 2006 uzavřena pracovní smlouva, že takto založený pracovní poměr přede dnem 20. 8. 2012 nezanikl (pravomocným rozhodnutím soudu byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 9. 7. 2012 učiněného žalobkyní) a že žalobkyně byla od 25. 7. 2012 „přinejmenším“ do 29. 7. 2012 v pracovní neschopnosti. Na základě skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dovodil, že žalovaná k němu přistoupila jak pro nevyplacení mzdy, tak pro nevyplacení náhrady mzdy za měsíc červen 2012. I kdyby bylo prokázáno, že žalovaná nedodržovala režim dočasně práce neschopného pojištěnce, nemohla žalobkyně v souladu s ustanovením § 192 odst. 5 zákoníku práce „krátit“ náhradu mzdy žalované za 28. 6. – 29. 6. 2012, neboť jí pro totéž porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce dala přípisem ze dne 2. 8. 2012 výpověď z důvodů podle ustanovení § 52 písm. h) zákoníku práce. Uzavřel proto, že žalobkyně „přinejmenším tuto část mzdových nároků žalované zúčtovat a vyplatit mohla a měla“, a jestliže tak neučinila, „byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce“. K námitce žalobkyně, že žalovaná držela „neoprávněně vybranou částku 2 000 Euro“, soud uvedl, že tato okolnost nemá vliv na závěr o důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20. 8. 2012. Žalobkyně nesdělila žalované, že by tuto pohledávku započetla „vůči její pohledávce na mzdu, náhradu mzdy či její části“, a i když uvedenou částku podle pravomocného soudního rozhodnutí žalovaná držela neoprávněně a byla povinna ji žalobkyni vydat, nemohla tím „sama o sobě“ zaniknout povinnost žalobkyně vyplatit mzdové nároky žalované. Soud se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 20. 8. 2012 bylo zcela účelovým jednáním, motivovaným úmyslem žalované domáhat se „fiktivního odstupného“ a tím žalobkyni poškodit; o zneužití práva „zde zjevně nejde“ (oba účastníci deklarovali, že ani jeden nemá zájem na dalším pokračování pracovního poměru); otázka sjednání odstupného, a zda výkon práva na odstupné je zneužitím práva, bude řešena v řízení o zaplacení odstupného. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2018 č. j. 15 Co 280/2017-219 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 6 776 Kč k rukám jejího advokáta. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že „byla oprávněna snížit žalobkyni (správně žalované) náhradu mzdy pro porušování povinností dočasně práce neschopného“, neboť „z obsahu výpovědi z 2. 8. 2012 jednoznačně vyplývá, že žalobkyně vytýká žalované porušení pracovních povinností i za červen 2012, kdy je jí vytýkáno, že ve dnech 27. 6. až 10. 7. 2012 nebyla při kontrole zaměstnavatelem zastižena v místě, kde se měla zdržovat“, a soud prvního stupně „správně aplikoval ust. § 192 odst. 5 zákoníku práce, když dospěl k závěru, že pokud žalobkyně dala žalované výpověď pro porušování režimu dočasně práce neschopného, nebyla oprávněna ze stejného důvodu jí snížit náhradu mzdy nebo platu“. Odvolací soud se ztotožnil i s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal „s námitkou účelovosti okamžitého zrušení pracovního poměru“ a s „obranou žalobkyně o tom, že jí žalovaná neoprávněně zadržovala částku 2 000 Euro“. Proti tomuto