21 Cdo 4536/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4536/2017ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká č. 33, proti žalované ŠKODA JS a.s., se sídlem v Plzni, Bolevec, Orlík č. 266/15, IČO 25235753, zastoupené JUDr. Soňou Ulčovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Klatovská tř. č. 1204/125, za účasti České pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 279/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2017 č. j. 12 Co 407/2016-587, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22.4.2016 č. j. 19 C 279/2007-528, ve znění usnesení ze dne 13.7.2016 č. j. 19 C 279/2007-542 a ze dne 18.10.2016 č. j. 19 C 279/2007-559, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 21.9.2007 domáhal, aby mu žalovaná na odškodnění nemoci z povolání nahradila ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od 1.1.2002. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval jako brusič kovů, postupně začal mít zdravotní problémy, v důsledku nichž mu byl od 10.9.2001 přiznán částečný invalidní důchod, a ke dni 31.12.2001 skončil jeho pracovní poměr u žalované na základě výpovědi pro nadbytečnost. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14.3.2006 č. j. 3 C 259/2003-85, který nabyl právní moci dne 4.5.2006, bylo určeno, že „žalobce pracoval na pracovišti brusírny žalované za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání – syndrom karpálního tunelu způsobný nadměrnými vibracemi přenášenými na ruce, zařazená pod položkou č. 7 kapitoly II nařízení vlády č. 290/1990 Sb., v platném znění“. Následně žalovaná (prostřednictvím vedlejšího účastníka) zaplatila žalobci z titulu nemoci z povolání bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a za lékařské honoráře, požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku však odmítla uhradit jednak z důvodu promlčení, jednak z důvodu, že se žalobce v období po 30.6.2003 nezajímal o získání zaměstnání. Žalobce se však dozvěděl o vzniku škody z titulu nemoci z povolání a o tom, kdo za ni odpovídá, teprve ke dni právní moci výše zmíněného rozsudku (v krajním případě ke dni 9.1.2006, kdy byl vypracován znalecký posudek, z něhož tento rozsudek vychází), do té doby byl žalobci tvrzen opak. Subjektivní promlčecí dvouletá promlčecí doba proto uplynula teprve ke dni 4.5.2008. Po ukončení pracovního poměru u žalované měl žalobce zájem využít svojí nemocí z povolání sníženou pracovní způsobilost, avšak neměl možnost ji uskutečnit výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí. Opakovaně, a to jak po dobu od 1.1.2002 do 30.6.2003, kdy byl veden u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, tak poté, se zajímal o možnost pracovat. Pro všechny potenciální zaměstnavatele však byl pro svůj zdravotní stav nepřijatelný. Kdyby u něj nebylo následků nemoci z povolání, byl by na trhu dostatek pracovních míst, která by mohl zastávat. Původně po žalované požadoval, aby mu nahradila ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od 1.7.2002; nakonec (po několikeré změně žaloby) požadoval náhradu od 1.1.2002 do 29.2.2016 ve výši 1,665.299,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, a aby mu od března 2016 až do dubna 2023, kdy dosáhne věku 65 let, platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši rozdílu mezi (valorizovaným) průměrným výdělkem dosaženým u žalované a (valorizovaným) částečným invalidním důchodem. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12.11.2010 č. j. 19 C 279/2007-176 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 12.9.2001 proběhlo jednání u Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň-sever o posouzení zdravotního stavu žalobce, kde byl u žalobce diagnostikován oboustranný syndrom karpálního tunelu, snižující jeho pracovní potenciál, a žalobce byl seznámen s obecnými kontraindikacemi pracovního zařazení. Podle názoru soudu prvního stupně „byl žalobce tohoto dne obeznámen se svým onemocněním“, a s ohledem na uvedené kontraindikace „mu muselo být známo“, že jeho onemocnění vzniklo u žalované, tedy mu „od tohoto dne muselo být známo, kdo za škodu odpovídá“. Žalobu o náhradu za ztrátu na výdělku tedy mohl podat již od okamžiku, kdy se dozvěděl o poklesu svého příjmu od 1.7.2002, a to i přesto, že tehdy ještě nevěděl, že se jedná o nemoc z povolání; otázka, zda u žalobce vznikla nemoc z povolání, by se řešila buď prejudiciálně, nebo by na žádost žalobce mohlo být řízení přerušeno do skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 259/2003. Protože žalobce nedodržel dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu uvedenou v ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce (žalobu podal až dne 21.9.2007), jsou jeho veškeré nároky vzniklé do 20.9.2005 promlčeny, a vzhledem k tomu, že se žalovaná promlčení dovolala, je žaloba v tomto rozsahu neopodstatněná. Ani ve zbývajícím rozsahu „nemohl soud žalobě vyhovět, a to z důvodu, že nebylo prokázáno, že k poklesu příjmu žalobce, došlo v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání“, jestliže ke ztrátě zaměstnání u žalované došlo z organizačních důvodů, nikoliv pro následky nemoci z povolání. Východiskem pro výpočet náhrady proto nemůže být příjem žalobce u žalované z roku 2001, ale průměrný výdělek, který by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj konal, kdyby nebylo nemoci z povolání. Podmínkou pro přiznání náhrady však je, že se zaměstnanec zajímá o získání zaměstnání, což ovšem žalobce neprokázal. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14.12.2011 č. j. 12 Co 345/2011-221 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že zamítl žalobu na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.7.2002 do 31.3.2008 ve výši 253.504,- Kč s příslušenstvím a renty od 1.4.2008 ve výši 3.946,- Kč, aniž by připustil všechny navržené změny žaloby. Kromě toho se odvolací soud domnívá, že nárok žalobce od 1.7.2002 do 20.9.2005 není promlčen, neboť žalobce se o tom, že u žalované pracoval v podmínkách, za nichž vzniká nemoc z povolání, jíž trpí, dozvěděl až ze znaleckého posudku pořízeného v roce 2006. Dále zdůraznil, že žalovaná se opakovaně snažila dát žalobci výpověď z pracovního poměru již v roce 2000 pro častou pracovní neschopnost a že se žalobci následně nepodařilo najít jiné zaměstnání proto, že podle tehdejší rekomandace nemohl vykonávat žádnou práci spojenou s přetěžováním horních končetin a s vibracemi. Kdyby žalobce netrpěl nemocí z povolání, měl by podle názoru odvolacího soudu možnost i při základním vzdělání najít zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu stavu. S ohledem na rozporné posudky OSSZ Plzeň-sever odvolací soud považoval za nezbytné doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, jímž by bylo bezpečně zjištěno, zda rozhodující a převažující příčinou částečné ztráty pracovního potenciálu žalobce je nemoc z povolání nebo jiná onemocnění, kterými žalobce rovněž trpí. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu. Okresní soud Plzeň-město poté rozsudkem ze dne 22.4.2016 č. j. 19 C 279/2007-528, ve znění opravného usnesení ze dne 13.7.2016 č. j. 19 C 279/2007-542 a doplňujícího usnesení ze dne 18.10.2016 č. j. 19 C 279/2007-559, žalobu (v konečném rozsahu) zamítl (výrok I. a II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady zálohované státem ve výši 25.898,- Kč. Soud prvního stupně setrval na svém názoru o tom, že nároky žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, které vznikly do 20.9.2005, jsou promlčeny. Opětovně poukázal na to, že žalobce mohl žalobu na náhradu škody podat již v roce 2002, neboť v té době věděl nejen o tom, že mu vznikla škoda (a v jaké výši), ale měl povědomost též o skutkových okolnostech rozhodných pro označení odpovědného subjektu. Není přitom nutné, aby měl v tomto směru jistotu, případně si opatřil dostatek důkazů pro své procesní postavení; postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými žalobce disponoval, mu umožnily učinit závěr o tom, kdo odpovídá za škodu, která mu vznikla. Zabývaje se dále požadovanou náhradou od 21.9.2005, zdůraznil, že podle znaleckých posudků MUDr. Hrnčíře a MUDr. Budilové „je nepochybné, že žalobce trpí nemocí z povolání - pravostranným syndromem karpálního tunelu, který se spolupodílí s ostatními (obecnými) onemocněními na invalidizaci žalobce“. MUDr. Hrnčíř sice na otázku soud