21 Cdo 472/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 472/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 5. 2018 Spisová značka:21 Cdo 472/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.472.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada za ztrátu na výdělku Mzda (a jiné obdobné příjmy) Dotčené předpisy:§ 371 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015 § 271b odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.10.2015 do 31.12.2016 § 111 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2016 § 2 předpisu č. 567/2006Sb. ve znění od 01.01.2014 do 31.12.2016 § 4 předpisu č. 567/2006Sb. ve znění od 01.01.2014 do 31.12.2016 § 5 odst. 2 předpisu č. 567/2006Sb. ve znění od 01.01.2014 do 31.12.2016 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:23. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 472/2018-183 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. C., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická č. 74, proti žalovanému Kámen Hudčice, s. r. o. se sídlem v Hudčicích č. 74, IČO 25075799, zastoupenému Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1003/3, o 252 000 Kč s příslušenstvím, za účasti České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 21/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2017 č. j. 23 Co 240/2017-131, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. března 2017 č. j. 5 C 21/2017-59 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 25. 1. 2017 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 částku 252 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 75 000 Kč ode dne 1. 1. 2015, z částky 84 000 Kč ode dne 1. 1. 2016 a z částky 92 400 Kč ode dne 1. 1. 2017 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je bývalým zaměstnancem právního předchůdce žalovaného a že pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání, kterou mu vyplácí vedlejší účastník, avšak v nesprávné výši. Uvedl, že je od roku 1998 zařazen v evidenci uchazečů o zaměstnání a že je na základě růstu minimální mzdy neoprávněně krácen jeho zákonný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nevyváženosti mezi valorizací průměrného výdělku a výší každoročně vyhlašované minimální mzdy, kdy se jeho rozhodný výdělek od doby vzniku nároku zvýšil o cca 100 % (z 9 000 Kč na 21 727 Kč) oproti výši minimální mzdy, která se zvýšila cca o 400 % (z 2 200 Kč na 9 900 Kč). Má za to, že od průměrného výdělku před vznikem škody má být odpočítáván fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy ke dni zařazení do evidence na úřadu práce a že tato výše má zůstat neměnná po celou dobu evidence, neboť postupem, kdy je odečítána minimální mzda stanovená nařízením vlády pro příslušné období, je žalobce rok od roku stále více poškozován a není naplněn úmysl zákonodárce zachovat poškozenému pracovníkovi shodnou životní úroveň s životní úrovní před vznikem škody. Žalovaný zejména uvedl, že na určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyplácené žalobci nemá žádný vliv, neboť ji stanovuje pojistitel a nikoli pojistník, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je při určení výše minimální mzdy třeba vycházet z právní úpravy obsažené v nařízení vlády č. 567/2006 Sb., a to ve znění předpisu stanovujícího aktuální výši minimální mzdy pro období, za které je nárok přiznáván, a že tento výklad je logický a správný, neboť minimální mzda má v rámci výpočtu nároku na odškodnění za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti představovat minimální možný příjem, kterého by mohl žalobce v daném období dosáhnout. Vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení nároku a uvedl, že zákoník práce upravuje nárok zaměstnance, který je evidován na úřadu práce, tak, že za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy, jejíž výše je upravena platným nařízením vlády (§ 111 zákoníku práce), a že postupem, který uplatňuje žalobce, by docházelo pouze ke zvyšování renty v důsledku valorizace rozhodného výdělku a ke zvýhodnění poškozených evidovaných na úřadu práce oproti poškozeným, kteří se uplatnili na trhu práce a dosahují výdělků minimálně ve výši aktuální minimální mzdy. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 21. 3. 2017 č. j. 5 C 21/2017-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 36 425 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Velíška a vedlejšímu účastníkovi 783 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 5. 8. 1996 žalobu proti právnímu předchůdci žalovaného o náhradu škody, která mu začala vznikat po zjištění nemoci z povolání a přeřazení na práci dělníka dne 11. 12. 1995, že řízení bylo zastaveno na základě plnění, které začal poskytovat vedlejší účastník, že žalobce je od roku 1998 evidován na úřadu práce a že nepobírá invalidní důchod. Dovodil, že žalobci vznikl nárok na odškodnění podle ustanovení § 195 zákoníku práce, neboť u něj byla zjištěna nemoc z povolání, že vedlejší účastník provádí výpočet škody v souladu s platnými právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu a že pro výklad podávaný žalobcem není opora v právních předpisech. K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 23 Co 240/2017-131 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení jen tak, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému 9 106 Kč a vedlejšímu účastníkovi 428 Kč, jinak jej potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 5 832 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Velíška a vedlejšímu účastníkovi 150 Kč. Vycházel ze zjištění, že ztráta na výdělku v souvislosti s utrpěným úrazem (správně nemocí z povolání) začala žalobci vznikat 11. 12. 1995 až po skončení pracovního poměru u právního předchůdce žalovaného a až poté, kdy byl u nového zaměstnavatele HERLIN spol. s r. o. převeden na jinou, méně placenou práci, že naposledy uzavřený pracovní poměr (u zaměstnavatele HERLIN spol. s r. o.) skončil výpovědí ze strany zaměstnavatele pro nadbytečnost, že od září 1998 je žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a že od 19. 1. 2016 mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Dovodil, že je-li žalobce veden jako uchazeč o zaměstnání již téměř dvacet let a teprve od 19. 1. 2016 mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, nelze shledat příčinnou souvislost mezi tím, že nedosahuje žádného výdělku, a jeho zdravotním stavem, ale je možné vycházet z toho, že důvodem nedosahování žádného výdělku je jednak situace na trhu práce a jednak jsou možné i subjektivní důvody žalobce, pro které není zaměstnán. Dospěl k závěru, že má-li náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nahradit poškozenému zaměstnanci újmu, která mu vznikla tím, že nemůže dosahovat výdělků jako před úrazem či vznikem nemoci z povolání, je třeba od průměrného valorizovaného výdělku před vznikem škody odečíst vždy aktuální výši minimální mzdy stanovenou nařízením vlády, neboť minimálně této mzdy by poškozený zaměstnanec mohl dosáhnout nebýt neuspokojivé situace na trhu práce či jiných subjektivních důvodů, pro které této mzdy nedosahuje. Dodal, že na základě ustanovení § 263 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, by byl nárok uplatněný žalobcem – náhrada za ztrátu na výdělku za rok 2014 – k námitce žalovaného shledán promlčeným. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které podle svého obsahu směřuje proti výroku o věci samé. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a se zákonným ustanovením upravujícím změnu poměrů v tom, že změna právního předpisu není podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného ve smyslu ustanovení § 271u odst. 2 zákoníku práce, že od průměrného výdělku pro náhradu za ztrátu na výdělku má být odpočítáván fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy ke dni zařazení do evidence na příslušném úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání a tato výše má zůstat neměnná po celou dobu této evidence, že růst minimální mzdy nesmí mít nega