21 Cdo 4952/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4952/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Odborové organizace zaměstnanců Investiční a rozvojové Praha 3 a. s. se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Olšanská č. 2666/7, IČO 01198378, zastoupené JUDr. Michalem Steckerem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Žižkově, U Kněžské louky č. 2622/1, proti žalované Správě majetkového portfolia Praha 3 a. s. se sídlem v Praze 3, Olšanská č. 2666/7, IČO 28954866, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Karlovo náměstí č. 671/24, o povinnost zaměstnavatele informovat odborovou organizaci a projednat s ní právní postavení zaměstnavatele a jeho změny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 130/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2014 č. j. 62 Co 156/2014-130, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Vojtěcha Novotného, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Karlovo náměstí č. 671/24. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou dne 24. 5. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhala, aby žalovaná (Investiční a rozvojová Praha 3 a. s., IČO 28954874) byla „povinna informovat a projednat se žalobkyní proces fúze dle ustanovení § 287 odst. 1 b) a z ustanovení § 279 odst. 1 c) zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce v platném znění“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná podala „v těchto dnech pravděpodobně“ návrh na zápis fúze – sloučení se společností Správa majetkového portfolia Praha 3 a. s. se sídlem v Praze 3, Olšanská č. 2666/7, IČO 28954866 - do obchodního rejstříku a že porušila svou povinnost zaměstnavatele „informovat a projednat s odborovou organizací mimo jiné i své právní postavení a jeho změny“, kterou do dne podání žaloby v rozporu s ustanoveními § 287 odst. 1 písm. b) a § 279 odst. 1 písm. c) zákoníku práce nesplnila. Přípisem ze dne 20. 12. 2012 žalovaná oznámila žalobkyni, že „nejsou splněny všechny náležitosti oznámení dle zákoníku práce“, přestože žalobkyně je „řádně“ evidována Ministerstvem vnitra a „tudíž má právní subjektivitu“. Vzhledem k tomu, že mimosoudní dohoda mezi účastníky řízení nebyla možná, uplatňuje žalobkyně své právo u soudu. Žalovaná namítala, že oznámení ze dne 5. 12. 2012 o založení odborové organizace zaměstnanců Investiční a rozvojové Praha 3 a. s., stejně jako oznámení ze dne 24. 4. 2013, nebylo ve smyslu ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce učiněno řádně, a že proto žalobkyni nevzniklo právo působit u žalované jako u zaměstnavatele a „právo zde jednat“. Uvedla, že „existují zcela zásadní důvody“ pochybovat o tom, zda žalobkyně vskutku zastupuje zájmy zaměstnanců společnosti Investiční a rozvojová Praha 3 a. s. a zda má alespoň tři členy, kteří jsou u této společnosti zaměstnaní. Obvodní soud pro Prahu 3 - poté, co usnesením ze dne 30. 10. 2013 č. j. 17 C 130/2013-95 rozhodl, že „v řízení bude na straně žalovaného pokračováno podle ustanovení § 107 o. s. ř. se společností Správa majetkového portfolia, Praha 3 a. s., se sídlem Praha 3, Olšanská 2666/7, 13000, IČO 28954866“ - rozsudkem ze dne 4. 12. 2013 č. j. 17 C 130/2013-105 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.534,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Novotného. Na základě zjištění, že dne 26. 10. 2012 byl Ministerstvu vnitra doručen návrh na evidenci žalobkyně jako odborové organizace, která byla provedena „pod č. j. VS/1-1/90 711/12-E“, že žalobkyně čestným prohlášením dne 24. 4. 2013 prohlásila, že proběhla ustavující členská schůze, že u „původní žalované“ působí jako zaměstnanci tři členové odborové organizace, že Z. L. je oprávněn jednat jménem organizace a že společnost Investiční a rozvojová Praha 3 a. s., IČO 28954874, zanikla v důsledku fúze sloučením se společností Správa majetkového portfolia Praha 3 a. s., IČO 28954866 ke dni 1. 8. 2013, dospěl k závěru, že ke dni vyhlášení tohoto rozsudku bylo plnění požadované v žalobě plněním nemožným ve smyslu ustanovení § 575 občanského zákoníku. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 č. j. 62 Co 156/2014-130 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.356,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Novotného. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k fúzi sloučením Investiční a rozvojové Praha 3 a. s., IČO 28954874, Správy komunálního majetku Praha 3 a. s., IČO 64948609, a Pražské parkovací a. s., IČO 27152065, které zanikly a jejichž jmění přešlo na žalovanou, nelze již žalované uložit povinnost žalobkyni „o této záležitosti informovat a projednat ji s ní“. Uvedl, že, i když informační povinnost, které se žalobkyně domáhá, vyplývá pro žalovanou přímo ze zákona, za situace, kdy k fúzi již došlo, „fakticky odpadl předmět sporu“ a „případné vyhovující soudní rozhodnutí by se tak stalo po materiální stránce nevykonatelným“ a nemohlo by mít „ani deklaratorní charakter, neboť by žalované ukládalo povinnost, kterou by fakticky vůbec splnit nemohla“. Shledal, že soud prvního stupně správně argumentoval ustanovením § 575 občanského zákoníku a že rovněž „přiléhavě aplikoval“ ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že fúzí předmět sporu odpadl a že případný „kladný“ rozsudek by byl po materiální stránce nevykonatelný. Je toho názoru, že, došlo-li ze strany určitého subjektu k porušení právní povinnosti, která vyplývá z „jakéhokoliv“ právního předpisu, pak by měla být poškozenému subjektu dána možnost soudní ochrany prostřednictvím podané žaloby na splnění právní povinnosti. Namítá, že jí nemůže být „přičítáno k tíži“, že, i když podala žalobu na splnění právní povinnosti žalované dne 24. 5. 2013 „přímo do podatelny soudu“, bylo o žalobě rozhodnuto až dne 4. 12. 2013. Má za to, že zde „bez ohledu na zrealizovanou fúzi či jinou přeměnu subjektu“ dochází k porušení „prvotní“ právní povinnosti, čímž vzniká „druhotná, sekundární povinnost sankční povahy“, za kterou musí nést odpovědnost „právě nastupující subjekt, který vznikl contra legem“ a u něhož by rozsudek o stanovení povinnosti mohl být vykonatelný. Vytýká soudům, že se „soustředily“ pouze na interpretaci ustanovení § 575 odst. 1 občanského zákoníku, aniž by vzaly v úvahu druhý odstavec tohoto ustanovení, podle kterého plnění není nemožné, lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny, nebo aby je jako nedůvodné zamítl, protože odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně a žalovaná se plně ztotožňuje s jeho závěry. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva, zda zaměstnavatel má povinnost informovat odborovou organizaci o své fúzi sloučením s jinou obchodní společností a tuto fúzi s ní projednat a, v kladném případě, zda dnem účinnosti fúze zaměstnavatele tato jeho povinnost zaniká z důvodu nemožnosti jejího splnění. Protože tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř.