21 Cdo 4964/2016 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4964/2016-205 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. T., zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova č. 633/12, proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství se sídlem v Praze 1, Lazarská č. 15/7, IČO 72080043, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 151/2014, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016, č. j. 62 Co 448/2015-138, takto: I. Dovolání žalobce a žalované se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 30. 6. 2014 žalovaná sdělila žalobci, že mu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce v návaznosti na ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 16. 6. 2014 převzal žalobce odvolání z vedoucího pracovního místa – ředitele odboru vymáhání a že nemá pro žalobce jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, čímž se stal žalobce nadbytečným. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání a následná výpověď z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že odvolání z funkce bylo vydáno zástupcem generálního ředitele, tedy osobou, která k takovému rozhodnutí neměla pravomoc. Neplatnost výpovědi navíc spatřoval v nesplnění nabídkové povinnosti podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť žalovaná nabízela žalobci pouze „ještě nevytvořené pracovní místo“ ve 12. platové třídě (i když byl žalobce zařazen do 15. třídy), přestože disponovala místem „referenta oddělení analyticko-vyhledávacího“ ve 14. platové třídě. Žalovaná namítla, že v době odvolání z místa ředitele odboru vymáhání nebyla pozice generálního ředitele obsazena a že pro žalobce neměla žádné jiné vhodné volné pracovní místo. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 23 C 151/2014-91, určil, že odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa – ředitel odboru vymáhání ze dne 16. 6. 2014 a rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 30. 6. 2014 jsou neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám „právního zástupce žalobce“ náhradu nákladů řízení 17.552,- Kč. Po provedeném dokazování dovodil, že podle článku 85 odst. 3 písm. o) Organizačního řádu Finanční správy ČR může vedoucí pracovníky odvolávat pouze generální ředitel žalované a žalovaná neprokázala a ani nedoložila, na základě jakého zmocnění tak učinil pouze jeho zástupce. V případě návrhu žalobce na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru soud shledal, že ve věci nebyly splněny podmínky ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť žalovaná předala žalobci návrh na nové pracovní zařazení až dne 30. 6. 2014 a žalobce ji požádal o poskytnutí lhůty 10 dnů k rozmyšlení. Přesto žalovaná ještě v ten samý den předala žalobci rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Takové jednání je v rozporu s ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť nebyla dodržena přiměřená lhůta pro zaměstnance, aby mohl objektivně posoudit všechny podmínky nově nabízeného pracovního místa. Uzavřel, že lhůta v délce několika hodin představuje zneužití práva zaměstnavatele a je nutno ji považovat za lhůtu stanovenou v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 62 Co 448/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa vedoucího odboru vymáhání ze dne 16. 6. 2014 zamítl (výrok I.), ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Po doplnění dokazování shodně se soudem prvního stupně dovodil, že lhůta na posouzení návrhu dohody o dalším pracovním zařazení v řádu několika hodin v rámci jednoho pracovního dne byla nepřiměřeně krátká s ohledem na okolnost, že zaměstnavatel nabízel žalobci pracovní místo s odlišnými podmínkami k výkonu nabízené práce a dokonce v jiném místě (mimo hlavní město Prahu) a žalobce tak neměl „objektivní možnost si podmínky nového pracovního zařazení zhodnotit a během několika hodin na tuto nabídku reagovat“. Pro úplnost uvedl, že podmínka výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce nemohla být v dané věci založena ani z toho důvodu, že žalobci bylo nabízeno jako volné pracovní místo, které v rozhodné době nebylo zaměstnavatelem ještě zřízeno. Odvolací soud však nesouhlasil se soudem prvního stupně v právním posouzení odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa. Dospěl k závěru, že oprávnění zástupce generálního ředitele ke jmenování a odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa vyplývá z ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb. o Finanční správě ČR (ve znění platném do 31. 12. 2014); dne 16. 6. 2014, kdy byl žalobce z jeho funkce odvolán, byla funkce generálního ředitele neobsazena a žalobce byl odvolán zástupcem generálního ředitele. Jedná se o speciální právní úpravu, která se uplatní přednostně i v případě rozporu s podzákonným předpisem, kterým je Organizační řád Finanční správy ČR. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná. Žalobce (napadaje toliko výrok I. rozsudku odvolacího soudu) namítá, že zástupce generálního ředitele je „pouhým“ zaměstnancem žalovaného (na rozdíl od generálního ředitele, který je jeho statutárním orgánem) a jako takový je povinen postupovat v souladu s ustanovením § 301 písm. c) zákoníku práce, tedy dodržovat Organizační řád Finanční správy. Navíc platí, že adresáti povinností vyplývajících z interního předpisu (v tomto případu Organizační řád Finanční správy) jsou v dobré víře, že jednou zvolený postup při interpretaci a aplikaci práva nebude příslušný orgán veřejné správy bezdůvodně a libovolně měnit; podle ustanovení § 305 odst. 2 zákoníku práce nesmí být vnitřní předpis vydán v rozporu se zákonem, což je požadavek směřující evidentně k ochraně zaměstnance, neboť tento může být nezákonným obsahem vnitřního předpisu dotčen na svých právech, a který se tak jako jediný může dovolat relativní neplatnosti tohoto předpisu – což se však nestalo. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že „výrok I. Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2015, č. j. 23 C 151/2014-91, se potvrzuje“. Žalovaná (napadajíc výrok II. rozsudku odvolacího soudu) nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o nepřiměřeně krátké době na rozmyšlenou k přijetí (či odmítnutí) nabídky nového pracovního místa, které žalobce musel dobře znát, neboť byl odvolán z místa nadřízeného tomuto místu. Pro posouzení lhůty k akceptaci nabídky žalovaného je třeba vycházet z ustanovení § 1734 občanského zákoníku, podle něhož nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala. To platí i tehdy, byla-li přítomné osobě předložena nabídka učiněná v písemné formě. Podle ustanovení § 1740 odst. 2 občanského zákoníku projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku (žalobcův požadavek desetidenní lhůty na rozmyšlenou). K neplatnosti nabídky nového pracovního zařazení na „plánované“ pracovní místo žalovaná namítá, že dne 30. 6. 2014 se s „plánovaným“ místem již počítalo v systemizaci pracovních míst a že mělo být vytvořeno k 1. 9. 2014, a proto zde nebylo žádného důvodu, aby již v této době zaměstnavatel a zaměstnanec neřešili, jaké bude postavení zaměstnance poté, co výkon funkce skončí. Žalovaná navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání účastníků projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, výkladu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb. o Finanční správě České republiky (ve znění účinném do 31. 12. 2014), a výkladu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce ve vztahu