21 Cdo 4964/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4964/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2018 Spisová značka:21 Cdo 4964/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4964.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Jednání právnických osob Odvolání Právní jednání (o. z.) Nabídka (návrh na uzavření smlouvy) (o. z.) Dotčené předpisy:§ 3 odst. 6 předpisu č. 456/2011Sb. ve znění do 31.12.2014 § 14 odst. 1 předpisu č. 456/2011Sb. ve znění do 31.12.2014 § 33 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014 § 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014 § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014 § 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014 § 545 o. z. § 1725 o. z. § 1740 odst. 1 a 2 o. z. § 1734 o. z. § 580 odst. 1 o. z. § 588 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 4. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4964/2016-205 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. T., zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova č. 633/12, proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství se sídlem v Praze 1, Lazarská č. 15/7, IČO 72080043, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 151/2014, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016, č. j. 62 Co 448/2015-138, takto: I. Dovolání žalobce a žalované se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 30. 6. 2014 žalovaná sdělila žalobci, že mu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce v návaznosti na ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 16. 6. 2014 převzal žalobce odvolání z vedoucího pracovního místa – ředitele odboru vymáhání a že nemá pro žalobce jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, čímž se stal žalobce nadbytečným. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání a následná výpověď z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že odvolání z funkce bylo vydáno zástupcem generálního ředitele, tedy osobou, která k takovému rozhodnutí neměla pravomoc. Neplatnost výpovědi navíc spatřoval v nesplnění nabídkové povinnosti podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť žalovaná nabízela žalobci pouze „ještě nevytvořené pracovní místo“ ve 12. platové třídě (i když byl žalobce zařazen do 15. třídy), přestože disponovala místem „referenta oddělení analyticko-vyhledávacího“ ve 14. platové třídě. Žalovaná namítla, že v době odvolání z místa ředitele odboru vymáhání nebyla pozice generálního ředitele obsazena a že pro žalobce neměla žádné jiné vhodné volné pracovní místo. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 23 C 151/2014-91, určil, že odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa – ředitel odboru vymáhání ze dne 16. 6. 2014 a rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 30. 6. 2014 jsou neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám „právního zástupce žalobce“ náhradu nákladů řízení 17.552,- Kč. Po provedeném dokazování dovodil, že podle článku 85 odst. 3 písm. o) Organizačního řádu Finanční správy ČR může vedoucí pracovníky odvolávat pouze generální ředitel žalované a žalovaná neprokázala a ani nedoložila, na základě jakého zmocnění tak učinil pouze jeho zástupce. V případě návrhu žalobce na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru soud shledal, že ve věci nebyly splněny podmínky ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť žalovaná předala žalobci návrh na nové pracovní zařazení až dne 30. 6. 2014 a žalobce ji požádal o poskytnutí lhůty 10 dnů k rozmyšlení. Přesto žalovaná ještě v ten samý den předala žalobci rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Takové jednání je v rozporu s ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť nebyla dodržena přiměřená lhůta pro zaměstnance, aby mohl objektivně posoudit všechny podmínky nově nabízeného pracovního místa. Uzavřel, že lhůta v délce několika hodin představuje zneužití práva zaměstnavatele a je nutno ji považovat za lhůtu stanovenou v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 62 Co 448/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa vedoucího odboru vymáhání ze dne 16. 6. 2014 zamítl (výrok I.), ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Po doplnění dokazování shodně se soudem prvního stupně dovodil, že lhůta na posouzení návrhu dohody o dalším pracovním zařazení v řádu několika hodin v rámci jednoho pracovního dne byla nepřiměřeně krátká s ohledem na okolnost, že zaměstnavatel nabízel žalobci pracovní místo s odlišnými podmínkami k výkonu nabízené práce a dokonce v jiném místě (mimo hlavní město Prahu) a žalobce tak neměl „objektivní možnost si podmínky nového pracovního zařazení zhodnotit a během několika hodin na tuto nabídku reagovat“. Pro úplnost uvedl, že podmínka výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce nemohla být v dané věci založena ani z toho důvodu, že žalobci bylo nabízeno jako volné pracovní místo, které v rozhodné době nebylo zaměstnavatelem ještě zřízeno. Odvolací soud však nesouhlasil se soudem prvního stupně v právním posouzení odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa. Dospěl k závěru, že oprávnění zástupce generálního ředitele ke jmenování a odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa vyplývá z ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb. o Finanční správě ČR (ve znění platném do 31. 12. 2014); dne 16. 6. 2014, kdy byl žalobce z jeho funkce odvolán, byla funkce generálního ředitele neobsazena a žalobce byl odvolán zástupcem generálního ředitele. Jedná se o speciální právní úpravu, která se uplatní přednostně i v případě rozporu s podzákonným předpisem, kterým je Organizační řád Finanční správy ČR. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná. Žalobce (napadaje toliko výrok I. rozsudku odvolacího soudu) namítá, že zástupce generálního ředitele je „pouhým“ zaměstnancem žalovaného (na rozdíl od generálního ředitele, který je jeho statutárním orgánem) a jako takový je povinen postupovat v souladu s ustanovením § 301 písm. c) zákoníku práce, tedy dodržovat Organizační řád Finanční správy. Navíc platí, že adresáti povinností vyplývajících z interního předpisu (v tomto případu Organizační řád Finanční správy) jsou v dobré víře, že jednou zvolený postup při interpretaci a aplikaci práva nebude příslušný orgán veřejné správy bezdůvodně a libovolně měnit; podle ustanovení § 305 odst. 2 zákoníku práce nesmí být vnitřní předpis vydán v rozporu se zákonem, což je požadavek směřující evidentně k ochraně zaměstnance, neboť tento může být nezákonným obsahem vnitřního předpisu dotčen na svých právech, a který se tak jako jediný může dovolat relativní neplatnosti tohoto předpisu – což se však nestalo. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že „výrok I. Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2015, č. j. 23 C 151/2014-91, se potvrzuje“. Žalovaná (napadajíc výrok II. rozsudku odvolacího soudu) nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o nepřiměřeně krátké době na rozmyšlenou k přijetí (či odmítnutí) nabídky nového pracovního místa, které žalobce musel dobře znát, neboť byl odvolán z místa nadřízeného tomuto místu. Pro posouzení lhůty k akceptaci nabídky žalovaného je třeba vycházet z ustanovení § 1734 občanského zákoníku, podle něhož nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala. To platí i tehdy, byla-li přítomné osobě předložena nabídka učiněná v písemné formě. Podle ustanovení § 1740 odst. 2 občanského zákoníku projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku (žalobcův požadavek desetidenní lhůty na rozmyšlenou). K neplatnosti nabídky nového pracovního zařazení na „plánované“ pracovní místo žalovaná namítá, že dne 30. 6. 2014 se s „plánovaným“ místem již počítalo v systemizaci pracovních míst a že mělo být vytvořeno k 1. 9. 2014, a proto z