21 Cdo 5188/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5188/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 8. 2009 Spisová značka:21 Cdo 5188/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.5188.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5188/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. T., proti žalované K. a.s. B., zastoupené advokátem, o 43.454,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 249/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2008 č.j. 15 Co 471/2006-130, takto: I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 29.663,- Kč se 16% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení, se zamítá; v dalším se dovolání žalované odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 43.454,- Kč s kapitalizovanými úroky z prodlení ke dni 28.2.1995 ve výši 4.932,- Kč a dále se 17% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 8.10.1993 obdržel od žalované, u níž byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1.12.1991, „oznámení o dočasné nemožnosti pracovního vytížení na pracovišti“ s tím, že od 18.10.1993 do doby znovuzahájení provozu plaveckého stadionu nemá docházet do zaměstnání a že po tuto dobu mu bude vyplácena mzda ve výši 60% průměrného výdělku. Takto žalovaná od 18.10.1993 do 31.1.1994 skutečně činila, za únor 1994 však žalobci zaplatila již jen zálohu ve výši 3.000,- Kč a poté až do skončení pracovního poměru ke dni 30.9.1994 mu přestala platit zcela. Žalobce má za to, že mu „dle § 130 Zákoníku práce“ – vzhledem k tomu, že na pracovišti zaměstnavatele nepůsobila odborová organizace – příslušela za období od 18.10.1993 do 30.9.1994 náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, který „v rozhodném období dle výpočtu mzdové účtárny“ činil 313,46 Kč za den, „a ne jen 60% mzdy“; proto po žalované (po odečtení 20.000,- Kč, které mu zaplatila až po podání žaloby) požadoval odpovídající doplatek náhrady mzdy v celkové výši 29.663,- Kč Kromě toho žalovaná, která rozvázala pracovní poměr se žalobcem výpovědí „z organizačních důvodů“, nezaplatila žalobci odstupné, které mu „podle § 60 Zák. práce“ náleží ve výši 13.791,- Kč. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.2.1998 č.j. 39 C 249/94-26 žalobě vyhověl a žalované uložil, aby žalobci „nahradila“ náklady řízení ve výši 1.735,- Kč. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 111 odst. 1, § 119 odst. 1 a § 120 odst. 1 zák. práce „vzal za prokázané, že průměrná denní mzda v rozhodném období činila 313,46 Kč, přičemž žalovaná nevyplácela mzdu žalobci od 18. října 1993 do konce února 1995, celkem tedy částku 48.386,- Kč“; proto je žaloba „plně důvodná“. K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26.4.2001 č.j. 37 Co 511/98-51 zastavil odvolací řízení ohledně částky 4.865,- Kč (správně 4.932,- Kč) s úroky z prodlení a rozsudek soudu prvního stupně „v části přísudečného výroku o věci samé, kterou byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 43.521,- Kč (správně 43.454,- Kč) spolu se 17% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení“ a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „nelze míti zato, že žalobcem byl v řízení uplatněn nárok na vyplacení mzdy“, a že žalobcem uplatněné nároky byly „nesprávně právně kvalifikovány“. Podle názoru odvolacího soudu nárok žalobce na odstupné „bylo nutno podřadit § 60a a násl. zák. práce“ a nárok na náhradu mzdu „pak bylo nutno podřadit ust. § 129, § 130 zák. práce“. Výrok o zastavení řízení odvolací soud odůvodnil tím, že část žaloby, v níž se žalobce domáhal kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 4.932,- Kč, „byla stižena nedostatky bránícími jejímu projednání“ („není jednoznačně zřejmé“, od kterého data žalobce tyto úroky požaduje), a že proto „nebyly dány podmínky pro meritorní rozhodnutí o tomto nároku“. Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 3.1.2003 č.j. 39 C 249/94-82 žalobu o zaplacení 43.454,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že „žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „žaloba, co se týče doplatku mzdy do výše 100%, není důvodná s odkazem na to, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena dohoda, kdy žalobce tuto dohodou navrženou mu žalovanou akceptoval“ a „na základě této dohody pobíral požitky spočívající ve výši 60-ti % jeho průměrného výdělku“. Podle názoru soudu prvního stupně sice „je pravdou, že od března 1994 do září 1994 nedostal žalobce na mzdě ničeho“, avšak „toto bylo ošetřeno žalovanou dodatečně tím, že žalobci bylo vyplaceno celkem 20.000,- Kč na zálohách + (v květnu 2002) částka ve výši 4.865,- Kč“. Protože žalobce „nedoložil hodnověrným způsobem, na základě jakého výpovědního důvodu skončil jeho pracovní poměr“, má soud za to, že i „co se týče požadovaného odstupného, nešlo jinak než žalobu zamítnout“. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7.3.2006 č.j. 15 Co 12/2005-106 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce vzniknou-li na straně zaměstnavatele jiné překážky, pro které nemůže zaměstnanci přidělovat práci, má zaměstnanec právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, přičemž „výši této náhrady mzdy lze omezit na 60% průměrného výdělku pouze za podmínek uvedených v ust. § 130 odst. 3 zák. práce“. Protože zákoník práce „je kogentní normou“, a tedy „vše, co nebylo v zákoníku práce povoleno, je zakázáno“, odvolací soud dovodil, že „vyplácení 60% průměrného výdělku je možné pouze za podmínek, že došlo k písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a odborovým orgánem“ (§ 130 odst.3 zák. práce), neboť „zákoník práce neupravuje situaci, že by se na tomto způsobu snižování průměrné mzdy mohli dohodnout zaměstnavatel se zaměstnancem“. Soudu prvního stupně uložil, aby se z tohoto pohledu nárokem žalobce na doplatek náhrady mzdy znovu zabýval a, pokud jde o nárok na odstupné, aby žalobce řádně poučil podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o jeho povinnosti prokázat své tvrzení o důvodu skončení pracovního poměru, a teprve poté, aby o věci rozhodl a své rozhodnutí odůvodnil „v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.“. Městský soud v Brně nato rozsudkem ze dne 21.6.2006 č.j. 39 C 249/94-118 (ve znění usnesení ze dne 23.4.2008 č.j. 39 C 249/94-134) žalované uložil, aby zaplatila žalobci 29.663,- Kč se 17% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení, co do částky 13.791,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2.436,- Kč. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl po doplnění řízení k závěru, že žalovaná, u níž „nebyly zřízeny odbory“, „svým postupem porušila ust. § 130 odst. 3 zák. práce, kdy vyplácet 60% průměrného výdělku je možné za podmínek písemné dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem a odborovým orgánem“, a že proto, „pokud se žalobce v rámci tohoto řízení domáhal doplatku mzdy do výše 100%“ za období od 18.10.1993 do 30.9.1994, „byl nárok shledán důvodným“ a „činí přiznaných 29.663,- Kč“. Protože žalobce ani přes řádné poučení soudu „neprokázal, že mu byla dána výpověď dle § 46 odst. 1 písm.a), b) nebo c)“ zák. práce, s níž ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce spojuje nárok zaměstnance na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, soudu prvního stupně „nezbylo nic jiného“, než žalobu o zaplacení odstupného „vyčísleného částkou 13.791,- Kč“ zamítnout. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.3.2008 č.j. 15 Co 471/2006-130 rozsudek soudu prvního stupně „napadeném výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 29.663,- Kč se 16% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení“ potvrdil, „ve zbývající části výroku I. ohledně 1% úroku z částky 29.663,- Kč od 1.3.1995 do zaplacení“ tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1.083,40 Kč. Odvolací soud zabývaje se nárokem na náhradu mzdy (nárok na odstupné již nebyl předmětem odvolacího řízení) setrval na názoru, že za situace, kdy zákoník práce „je kogentní normou“,