21 Cdo 543/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 543/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2025 Spisová značka:21 Cdo 543/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.543.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Odpovědnost subjektivní Náhrada škody zaměstnancem Povinnost prevenční Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 249 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 250 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 334/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 543/2025-333 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Mikhaila Yeroshenka (v registru živnostenského podnikání zapsaného jako Michail Jerošenko) se sídlem v Kostelci nad Černými lesy, Pražská č. 376, IČO 01025091, zastoupeného Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 819/43, proti žalovanému J. D., zastoupenému Mgr. Jakubem Horkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 695/24, o 926 809 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 62/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2024, č. j. 30 Co 245/2024-300, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 473,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ladislava Kočky, advokáta se sídlem v Praze, Václavské náměstí č. 819/43. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 30 Co 245/2024-300, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovolatelem předestřená otázka, „zda za skutkového stavu, kdy zaměstnanec použije blíže nespecifikovaný vařič k ohřevu jídla a následně ho hodně teplý uloží do úložného prostoru tahače kamionu, jde o pracovní postup, který je porušením obecné pracovněprávní prevenční povinnosti“, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a otázka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 3. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, uveřejněný pod č. 98/2015 Sb. rozh. obč.) je ustálena v závěru, že mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce]. Ve vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nedodržení zásad výše zmíněné obecné pracovněprávní prevence může znamenat porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá (za splnění zbývajících předpokladů) obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle § 250 zák. práce. Tento závěr ale neplatí paušálně bez dalšího. Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku; zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučit. 4. V projednávané věci odvolací soud z těchto ustálených závěrů soudní praxe důsledně vycházel, pokud dovodil, že jednání žalovaného spočívající v tom, že „umístil propanbutanový vařič s horkým hořákem do úložného prostoru kamionu … bylo minimálně porušením prevenční povinnosti ve smyslu § 249 ZP“ (bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); podle odvolacího soudu „s ohledem na jeho osobní poměry lze předpokládat uvažování žalovaného, které je z rozumového hlediska rovné průměrnému dospělému člověku, a proto je na místě uzavřít, že žalovaný si musel být vědom toho, že když uloží horký vařič do prostoru s hořícím materiálem, může dojít k zahoření a požáru a jen spoléhal na to, že se tak nestane“ (bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 5. S ohledem na uvedené pak nemůže být podstatná námitka dovolatele, že použil povolený typ vařiče („malý kartušový“). Námitka, že šlo o „zcela běžný pracovní postup, který není nijak zakázán v rámci bezpečnosti ochrany zdraví při práci, dovolatel nikdy nebyl školen, že by takový postup provádět nemohl“, přehlíží, že za situace, kdy by žalovaný byl poučen o tom, že horký vařič nesmí ukládat do úložného prostoru kamionu, by už nešlo o pouhé porušení prevenční povinnosti, nýbrž o porušení předpisu nebo pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. 6. Otázka, „zda soud může ze soudem prvního stupně dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, aniž by takové důkazy zopakoval“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, protože na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání. Jedná se tedy jen o námitku jiné vady řízení (viz níže bod 12). 7. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, dovodil-li, že v úložném prostoru kamionu se nacházely hořlavé materiály, vyjadřuje tím nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Uplatnil tak jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. 8. Dovolatel pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 9. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 10. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal (dovolatelem nam