21 Cdo 563/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 563/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 5. 2025 Spisová značka:21 Cdo 563/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.563.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dobré mravy Diskriminace Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 133a o. s. ř. § 16 předpisu č. 262/2006 Sb. směrnice 1937/2019/ Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 5. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.07.2025III.ÚS 2210/25 Jan Svatoň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 563/2025-238 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 241/20, proti žalované České republice – Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše č. 1926/7, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 176/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2024, č. j. 49 Co 68/2023-201, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2024, č. j. 49 Co 68/2023-201, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že „vzhledem k tomu, že v jednání žalované vůči žalobci nebyly shledány žádné znaky diskriminace či porušení dobrých mravů, a bylo prokázáno, že rozvázání pracovního poměru nebylo ze strany žalované odvetou za stížnost žalobce …, nelze než uzavřít, že zrušení pracovního poměru žalobce ve zkušební době, k němuž žalovaná přistoupila dopisem ze dne 22. 7. 2021, doručeným žalobci téhož dne, bylo ze strany žalované platným právním jednáním“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 3. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že také zrušení pracovního poměru ve zkušební době je třeba poměřovat z hlediska pravidel zákazu diskriminace a že to, že zaměstnavatel zruší pracovní poměr ve zkušební době i bez udání důvodu, samo o sobě nevylučuje, že jde o diskriminační rozvázání pracovního poměru (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2195/2008, uveřejněný pod č. 116/2009 v časopise Soudní judikatura). 4. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108/2010 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 230/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 572/2011) zaměstnanec v soudním řízení (v němž se domáhá právní ochrany před diskriminací) musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným (znevýhodňujícím) způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a odst. 1 písm. a) o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto závadné jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04). 5. V projednávané věci bylo v řízení před soudy prokázáno, že žalobce „nekonal práci dle pokynů své přímé nadřízené“, že jako zaměstnanec „na pokyny reagoval neadekvátně, sebestředně a … až arogantně“, že „pokynů své nadřízené nedbal a naopak je ignoroval i přes urgenci ze strany své přímé nadřízené“ (srov. odstavec 38 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že žalobce „své názory formuloval neslušně, neadekvátně a až arogantním způsobem“, přičemž z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by se nadřízená žalobce chtěla na žalobci „vozit“, když „naopak bylo prokázáno, že B. se ve vztahu k žalobci vždy chovala slušně a adekvátním způsobem, v závislosti na jednání žalobce“ (srov. odstavec 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že žalobce nejenže řádně nekonal práci podle pokynů své přímé nadřízené A. B., ale „nebyl-li s pokynem vnitřně srozuměn (a tak tomu bylo ve valné většině případů), namísto toho, aby pokyn anebo než ho splnil, polemizoval s ním prostřednictvím svých nesouhlasných až ironizujících komentářů, dožadoval se zdůvodňování oprávněnosti požadavků nadřízené“, že i když se přímá nadřízená žalobce snažila být žalobci nápomocna (snažila se vysvětlovat nezbytnost zachování zavedených postupů při práci, dodržování náležitostí úředních písemností, pro lepší pochopení pokynu žalobci sama nebo na jeho vyžádání zasílala vzory rozhodnutí), jednání žalobce pro ni bylo „vysilující“ a byla s jeho prací a přístupem nespokojena, a že tato nespokojenost vyústila v rozhodnutí o ukončení pracovního poměru žalobce ve zkušební době (srov. odstavec 34 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 6. Dospěl-li odvolací soud na základě uvedených skutkových zjištění k závěru, že zrušení pracovního poměru žalobce ve zkušební době nebylo porušením zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích z důvodu „politického nebo jiného smýšlení“ (§ 16 odst. 2 zákoníku práce) a že proto jde o platné právní jednání, je tento jeho závěr zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud se neodchýlil (nemohl odchýlit) od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2410/2020, jak namítá dovolatel, neboť tento rozsudek, který se týká zrušení pracovního poměru ve zkušební době s těhotnou zaměstnankyní, vychází ze zcela jiného skutkového stavu než napadený rozsudek odvolacího soudu. Stejně tak neopodstatněně dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, týkající se řešení tzv. informačního deficitu procesní strany zatížené důkazním břemenem, neboť v projednávané věci byl skutkový stav založen na zjištění (prokázání), že důvodem zrušení pracovního poměru žalobce ve zkušební době byla nespokojenost žalované s výsledky jeho práce, a nikoliv na neunesení důkazního břemene žalobcem. 7. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Jde zejména o námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci soudy rozhodující, a hodnocení důkazů, na základě něhož k nim dospěly, a v nichž předestírá jiné (opačné) skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení věci (že zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 22. 7. 2021 je neplatné). Z této kategorie je i námitka dovolatele, že „jediným důvodem skončení pracovního poměru [v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. 10. 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie] bylo podání podnětu proti postupu zaměstnavatele“, kterou dovolatel oponuje skutkovému zjištění odvolacího soudu, že rozvázání pracovního poměru s žalobcem nijak nesouviselo s podáním jeho stížností (bylo „zvažováno“ dříve, než žalobce své stížnosti podal) a nebylo ze strany žalované „odvetným opatřením“. 8. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke z