21 Cdo 5865/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5865/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2017 Spisová značka:21 Cdo 5865/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5865.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Insolvence Zaměstnavatelé Dotčené předpisy:§ 5 odst. 1 předpisu č. 118/2000Sb. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 9. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5865/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. H., zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37, za účasti České republiky - Úřadu práce České republiky v Praze - Holešovicích, Dobrovského č. 1278/25, krajské pobočky v Českých Budějovicích, Klavíkova č. 1570/7, o 35 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 151/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2016 č. j. 16 Co 14/2016-106, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2012 č. j. CBA-4/2012 byla zamítnuta žádost žalobce o uspokojení mzdových nároků za měsíc červenec 2011 ve výši 35 000 Kč podaná podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka pro uspokojení mzdových nároků žalobce stanovená v § 5 odst. 1 uvedeného zákona, podle něhož „zaměstnanec po uspokojení alespoň části uplatněných mzdových nároků může uplatnit další mzdové nároky vůči témuž zaměstnavateli až po uplynutí 12 měsíců ode dne vydání příkazu k úhradě mzdových nároků“, neboť žalobce požádal dne 10. 8. 2011 o uspokojení mzdových nároků nevyplacených zaměstnavatelem R&R cargo Holding s. r. o., příkaz k úhradě jeho mzdových nároků byl vydán dne 22. 11. 2011 a další žádost o uspokojení mzdových nároků žalobce podal dne 4. 1. 2012. Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 14. 5. 2013 č. j. 2013/28138-422 zamítlo odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích a toto rozhodnutí potvrdilo. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2013 č. j. 10 Ad 16/2013-11 odmítl žalobu podanou dne 17. 7. 2013, kterou se žalobce domáhal, aby rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 5. 2013 č. j. 2013/28138-422 bylo zrušeno, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o jeho mzdových nárocích, tedy o plnění ze soukromoprávních vztahů, a že proto není soudem věcně příslušným k projednání věci; současně žalobce poučil, že může podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu podle § 244 a násl. občanského soudního řádu „u obecného soudu účastníka, na jehož návrh bylo řízení před správním orgánem zahájeno“. Usnesení nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise) dnem 28. 8. 2013. Žalobce poté podal u Okresního soudu ve Vsetíně dne 27. 9. 2013 další žalobu, kterou se domáhal, aby mu byly „přiznány splatné mzdové nároky za měsíc červenec 2011 v částce 35 000 Kč nevyplacené zaměstnavatelem R&R cargo Holding s. r. o., IČ 28124201“ podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, a tím bylo „nahrazeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2012 č. j. CBA-4/2012“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2012 č. j. CBA-4/2012 byla zamítnuta jeho žádost ze dne 4. 1. 2012 o uspokojení mzdových nároků vůči bývalému zaměstnavateli R&R cargo Holding s. r. o., a to mzdy za měsíc červenec 2011 ve výši 5 000Kč a odstupného ve výši 30 000 Kč, z důvodu, že na základě žádosti ze dne 10. 8. 2011 byly jeho mzdové nároky uspokojeny příkazem k úhradě ze dne 22. 11. 2011 a v případě „druhé“ žádosti ze dne 4. 1. 2012 nebyla splněna zákonná podmínka podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb. a že Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 14. 5. 2013 č. j. 2013/28138-422 zamítlo jeho odvolání proti uvedenému rozhodnutí a potvrdilo je. Uvedl, že vzhledem k tomu, že jeho „ostatní“ mzdové nároky nebyly v době první žádosti ze dne 10. 8. 2011, kterou požádal o uspokojení mzdových nároků za květen a červen 2011, „dosud splatné“, tak „další“ žádostí ze dne 4. 1. 2012 uplatnil mzdové nároky spočívající ve mzdě 5 000 Kč za měsíc červenec 2011 a odstupném ve výši 30 000 Kč, které byly splatné až ke dni 31. 8. 2011 z důvodu, že ke dni 15. 7. 2011 okamžitě zrušil pracovní poměr se zaměstnavatelem. Má za to, že lhůta 12 měsíců uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb. je „pouze lhůtou k vyplacení již uplatněných mzdových nároků“, tj. nároků, které byly řádně uplatněny ve lhůtě 5 měsíců a 15 kalendářních dnů podle ustanovení § 4 odst. 5 zákona č. 118/2000 Sb. a které nemohly být vzhledem k omezení věty první ustanovení § 5 odst. 2 tohoto zákona „v plné výši“ uspokojeny. Zdůraznil, že z textu zákona nevyplývá, že by uspokojení dalších mzdových nároků zaměstnance bylo vázáno na zahájení nového insolvenčního řízení, a že je navíc „přehlížena“ skutečnost, že jeho „první“ žádost o uspokojení mzdových nároků za květen a červen 2011 byla podána v rámci „prvního“ insolvenčního řízení a žádost „v předmětné věci“ se již vztahuje k dalšímu insolvenčnímu řízení, které bylo následně skončeno pro nedostatek majetku úpadce; žalobcem uplatněné mzdové nároky proto spadají do rozhodného období jak pro případ „prvního“ insolvenčního řízení, tak do období pro insolvenční řízení „druhé“. Uvedl, že zákon nestanoví, že v případě dalších mzdových nároků se má jednat o mzdové nároky, které zaměstnanci vznikly později, tj. že se nejedná o nároky, které zaměstnanec mohl uplatit již v první žádosti. Uzavřel, že „zákon nikde nelimituje“ ani neukládá zaměstnanci povinnost uplatnit veškeré možné mzdové nároky jedinou žádostí pod sankcí ztráty nároku touto jedinou žádostí neuplatněného, že pouze dává zaměstnanci „maximální možnost uplatnit mzdové nároky nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za tři kalendářní měsíce rozhodného období“ a že nikde není zakázáno učinit více postupných žádostí ohledně nároků v „maximálním souhrnném limitu“. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 9. 1. 2014 č. j. 17 C 151/2013-17 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 5. 2013 č. j. 2013/28138-422 bylo žalobci doručeno dne 16. 5. 2013 a že žaloba, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2013 č. j. 10 Ad 16/2013-11 odmítnuta, byla soudu „doručena elektronicky dne 17. 7. 2013“, dovodil, že žaloba byla u Okresního soudu ve Vsetíně podána dne 27. 9. 2013 před uplynutím jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 82 odst. 3 občanského soudního řádu, že však je přesto opožděná. Včasným podáním žaloby u Okresního soudu ve Vsetíně dne 27. 9. 2013 totiž ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 občanského soudního řádu zůstaly zachovány účinky „zahájení řízení žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 17. 7. 2013“, přičemž dvouměsíční hmotněprávní lhůta podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu uplynula již dnem 16. 7. 2013. Žaloba proto musela být podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu odmítnuta, neboť byla podána až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 247 občanského soudního řádu. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 4. 2014 č. j. 16 Co 49/2014-33 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na právní názor uvedený ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. Cpjn 201/2011 a dovodil, že lhůta k podání žaloby uvedená v ustanovení § 247 odst. 1 větě první občanského soudního řádu je „lhůtou zákonnou procesněprávní“ a že - v případě, že žalobce nejprve podal žalobu ve správním soudnictví a po jejím odmítnutí u „obecného soudu“ - je lhůta zachována,