21 Cdo 59/2005 – Nejvyšší soud

21 Cdo 59/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. H., zastoupené advokátem, proti žalované K. k.s., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, o trvání pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 150/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2004, č.j. 29 Co 249, 250/2004-107, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.265,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í: Dopisem ze dne 18. 7. 2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že dne 30. 6. 2002 při opouštění pracoviště v nočních hodinách bylo u žalobkyně bezpečnostní agenturou R. s. spol. s.r.o., provádějící ostrahu objektu žalované, zajištěno zboží ze sortimentu prodejny O. v hodnotě 5.919,- Kč, přičemž doklad o jeho zaplacení na výzvu bezpečnostní agentury ani Policie ČR nepředložila. Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru doručené žalovanou „dne 25. 7. 2002“ (správně dne 23. 7. 2002) žalobkyni je neplatné, že pracovní poměr dále trvá, a aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 92.525,- Kč za dobu od 3. 12. 2002 do 3. 10. 2003. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se nemohla dopustit porušení pracovní kázně dne 30. 6. 2002, neboť se jednalo o neděli a žalobkyně skončila poslední směnu před dovolenou již ve čtvrtek 27. 6. 2002 v 9.30 hod. Dne 30. 6. 2002 ji požádal u ní bydlící J. H. (který konal v O. strážní službu), aby mu přivezla něco k jídlu a pití. Okolo 22.30 hod. za ním přijela, dala mu občerstvení a J. H. ji požádal, zda by mu do auta nedala bedničku s plechovkami a neodvezla mu ji domů. Jeho žádosti vyhověla a „neměla nejmenší pochybnost, že jde o zboží nezaplacené“, nevěděla ani, že jde o „určité barvy“. Protože v průběhu řízení se rozhodla, že bude trvat na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala, a žalovaná to odmítá, domáhá se ve smyslu ustanovení § 61 zák. práce náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20. 10. 2003, č.j. 54 C 150/2002-46, doplněným usnesením ze dne 11. 12. 2003, č. j. 54 C 150/2002-51, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 5.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám „právního zástupce žalované“ a že je povinna zaplatit státu na soudním poplatku 4.040,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 9“. Ve věci samé měl po provedeném dokazování za prokázáno, že žalobkyně v nočních hodinách dne 30. 6. 2002 v době svého volna navštívila objekt supermarketu O. v P.-Š., kde pracovala jako pokladní, a byla přistižena, jak odváží zboží ze sortimentu supermarketu v hodnotě 5.919,- Kč bez dokladů o zaplacení. Vycházeje ze znění ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce dovodil, že toto ustanovení vymezuje základní povinnosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele, které nejsou omezeny pouze na pracovní dobu, ale týkají se zaměstnance samotného. Ani po skončení pracovní doby žalobkyně nepřestala být zaměstnancem žalované a nelze tedy dospět k závěru, že by se jí povinnost stanovená ustanovením § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce týkala pouze v pracovní době. Ve vztahu k povinnosti ochrany majetku zaměstnavatele je v projednávané věci zcela zřejmá místní souvislost, neboť k jednání žalobkyně došlo v objektu, kde pracovala jako pokladní, přičemž soud prvního stupně považoval za nerozhodné, zda vstoupila do vlastní prodejny či se zdržovala ve vedlejších místnostech. Podstatné je, že do samotného objektu vstoupila, a to služebním vchodem. Tvrzení žalobkyně, že nevěděla, co odváží v krabici, hodnotil soud prvního stupně jako nevěrohodné, neboť za situace, kdy sama nakládala do auta Primalex ze sortimentu prodejny, „se otázka obsahu krabice nejen nabízela, ale přímo vnucovala“. Jestliže si ji žalobkyně nepoložila, je třeba mít za to, že byla srozuměna s tím, že i v krabici je zboží ze sortimentu prodejny. Žalobkyni v projednávané věci nejen mělo, ale i muselo být nápadné, že ji J. H. žádá o odvezení zboží ze sortimentu prodejny v nočních hodinách, a to i v souvislosti s tím, že v minulosti jí „bylo divné“, že si J. H. nosí z práce nějaké věci a sám jí to odmítl vysvětlit. Soud prvního stupně uzavřel, že jakoukoli nedovolenou manipulaci s majetkem zaměstnavatele (ve smyslu jeho odcizení) je nutné považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, ať již se jedná o majetek jakékoli hodnoty. Žalobkyně nejen svým jednáním nechránila majetek zaměstnavatele, ale aktivně napomáhala jeho odcizení, ať se to již dělo úmyslně či z vědomé nedbalosti. Vzhledem k této skutečnosti a k ostatním okolnostem, za kterých došlo k jednání žalované, dospěl k závěru, že se jedná o mimořádné vybočení z normální činnosti a povinností zaměstnance, a že žalovaná použila okamžité zrušení pracovního poměru jako opatření výjimečné, zcela oprávněně. S ohledem na to, že byl zamítnut návrh na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, soud prvního stupně zamítl i navazující návrhy na určení, že pracovní poměr trvá, a na uložení povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu mzdy. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2004, č. j. 29 Co 249, 250/2004-107, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o soudním poplatku změnil tak, že výše poplatku činí 1.190,- Kč, jinak jej v tomto výroku a ve všech ostatních výrocích potvrdil, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 30.930,- Kč „na účet“ advokátky. Uvedl, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečných skutkových zjištěních a že provedené důkazy zhodnotil v souladu s stanovením § 132 o.s.ř.; věc správně posoudil i po právní stránce. Námitky žalobkyně, že v rozhodné době byla na dovolené a že jí nebylo známo, že věci, které odváží, nebyly zaplacené, nebyly podle odvolacího soudu způsobilé zvrátit správný závěr soudu prvního stupně. Zaměstnanec i nad rámec pracovní doby je povinen ve smyslu § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Tuto povinnost žalobkyně porušila a ve věci zjištěné okolnosti svědčí o tom, že jí muselo být známo, odkud pochází odvážené zboží. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadený rozsudek se zabývá dosud nevyřešenou zásadní otázkou „aplikace pracovněprávní sankce zaměstnavatelem za jednání, kterého se zaměstnanec dopustil v době, kdy čerpal zákonné souvislé volno“, žalobkyně namítá, že uvedená otázka byla nesprávně právně posouzena a že rozhodnutí je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že zaměstnanec čerpající dovolenou na zotavenou je ve stejném postavení jako každý jiný občan, který se případně dopustí nějakého protiprávního jednání proti komukoliv. Nemůže být rozhodující, že protiprávním jednáním je postižen právě zaměstnavatel nebo někdo zcela jiný. Dopustí-li se zaměstnanec protiprávního jednání v době svého volna i tam, kde jinak pracuje, neporušil tím pracovní kázeň, ale dopustil se protiprávního jednání jako kterýkoliv občan, a postihne jej sankce nikoli podle pracovního práva, ale „podle práva jiného právního odvětví“. Ze znění ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce dovozuje, že „pracovní kázeň je plněním souboru pracovněprávních povinností při konání práce (při plnění pracovních úkolů a v souvislosti s ním)“. Pouze zaměstnanci uvedení v § 73 odst. 2 zák. práce mají některé povinnosti, které musí plnit i mimo plnění pracovních úkolů (např. zachovávat mlčenlivost). I kdyby se žalobkyně dopustila určitého protiprávního jednání (což důrazně popírá) v době své dovolené, nemůže toto jednání být kvalifikováno jako porušení pracovní kázně a použito na ně sankce podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, nýbrž pouze podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce. Dovolatelka si dále klade otázku, zda „je vědomá nedbalost, kterou shledal v jednání žalobkyně soud prvního stupně, zvláště hrubým porušením pracovní kázně nebo, s ohledem na okolnosti případu, pouze hrubou nedbalostí anebo dokonce lehkou nedbalostí“. Zmatečnostní vadou podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. je podle dovolatelky řízení postiženo proto, že jí nesprávným postupem soudu byla odňata při jednání nařízeném na den 3.6.2004 možnost jednat před soudem. K jednání se totiž ona i její zástupkyně dostavily