21 Cdo 740/2016 – Nejvyšší soud

21 Cdo 740/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Národního muzea, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 1700/68, IČO 00023272, zastoupené JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 196/38, proti žalované Mgr. M. Z. zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 299/23, o 444.553,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 246/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 č.j. 23 Co 250/2015-121, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne 13.2.2013 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 444.553,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovanou, která u něho pracovala od 1.6.1986 jako "samostatná odborná pracovnice", rozvázal dopisem ze dne 20.1.2009 pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné. Žalovaná se dne 20.4.2011 obrátila na žalobce s výzvou, aby jí poskytnul "náhradu platu, úroků z prodlení, stravenek a daru při životním jubileu"; poté, co rozsudek o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nabyl dne 18.5.2011 právní moci, žalobce vyplatil žalované dne 22.6.2011 "doplatek platu a jubilea ve výši 444.553,- Kč (v hrubém 613.635,- Kč)". K dovolání žalobce ovšem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9.10.2012 č.j. 21 Cdo 3980/2011-108 rozsudky zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Protože zrušením rozsudků zanikl důvod pro výplatu "doplatku mzdy a jubilea", žalobce opakovaně vyzval žalovanou k vrácení vyplacené částky, což žalovaná dosud neučinila. Žalovaná potvrdila, že jí byla částka 444.553,- Kč vyplacena (dne 11.6.2011 byla "připsána" na účet její zástupkyně), avšak odmítá ji vrátit, neboť ji přijala "v dobré víře, protože v době jejich přijetí jí právem náležely". Žalovaná současně považuje za "problematické", že žalobce, ačkoliv nesouhlasil "s rozhodnutím městského soudu a podal proti němu dovolání, současně dobrovolně plnění poskytl". Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 6.3.2015 č.j. 8 C 246/2013-93 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 85.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Bursíka. Poté, co dovodil, že z hlediska ustanovení § 331 zákoníku práce má "náhrada mzdy stejný charakter jako mzda", soud prvního stupně dospěl k závěru, že "nešlo o neprávem vyplacenou částku, když částka se stala neprávem vyplacenou až po zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011", a že v době přijetí částky 444.553,- Kč věděla, že "proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 lze podat dovolání a za jakých podmínek tak lze učinit". Podle soudu prvního stupně nelze "klást k tíži žalobce, že žalovaná nepočkala, až žalobce vyčerpá všechny opravné prostředky", a žalovaná "nemohla být v dobré víře jenom proto, že se o odvolání žalobce dozvěděla až 30.6.2011". Vzhledem k tomu, že v té době ještě nebylo definitivně rozhodnuto o platnosti či neplatnosti výpovědi, nemohla si žalovaná "být jistá, zda žalobce podá dovolání a jak soudní řízení dopadne a musela tak mít přinejmenším pochybnost, zda si částku bude moci ponechat". Žalobce neplnil žalované "dobrovolně, ale právě v důsledku rozsudků, a to z opatrnosti, neboť žalovaná ho evidentně vyzvala k plnění na základě těchto rozsudků s tím, že v opačném případě bude plnění vymáhat soudní cestou", a proto je žalovaná povinna "vrátit bezdůvodné obohacení" a ustanovení § 331 zákoníku práce nelze "vyložit jako právní důvod, aby si žalovaná peníze ponechala". K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.9.2015 č.j. 23 Co 250/2015-121 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 50.336,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 47.395,50 Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že částka 444.553,- Kč byla žalované vyplacena neprávem, dovodil ovšem, že vzhledem k ustanovení § 331 zákoníku práce ji není povinna vracet. Pro posouzení, zda žalovaná věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je totiž rozhodný "okamžik přijetí plnění" (zda "v okamžiku, kdy byla žalované vyplacena předmětná částka věděla nebo musela z okolností předpokládat, že na její vyplacení nemá nárok"); protože právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 (která nastala dne 18.5.2011) bylo řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno, bylo rozhodnutí pro účastníky závazné a žalovaná si "počínala legitimně", když žalobce vyzvala, aby uspokojil její "finanční nároky" podle ustanovení § 69 zákoníku práce. Podle odvolacího soudu rozhodl-li se žalobce i "přes svůj nesouhlas s výsledkem řízení o neplatnost skončení pracovního poměru" předejít tomu, aby žalovaná podala proti němu žalobu a "žalovanou uplatňované nároky dobrovolně uspokojit", nebyl v daný okamžik žádný důvod k tomu, proč by žalovaná měla mít pochybnosti, že jí žalobcem poskytnuté plnění náleží. Žalovaná si proto může poskytnuté plnění ponechat; jiná situace by nastala pouze tehdy, kdyby žalobce předmětnou částku poukázal žalované nikoliv jako plnění na nároky z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, ale "pouze jako zálohu na eventuální tyto nároky s tím, že k vyúčtování této zálohy přistoupí až poté, co bude rozhodnuto o jím podaném dovolání", neboť pak by si žalovaná "musela být vědoma toho, že jde o zálohu, která bude později zúčtována". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že ustanovení § 331 zákoníku práce podmiňuje požadavek vrácení neprávem vyplacené částky porušením dobré víry zaměstnance, že částka byla vyplacena oprávněně, nevyplývá však z něho, k jakému okamžiku se požadavek dobré víry u zaměstnance vyžaduje. Podle žalobce je nezbytné, aby žalovaná byla v dobré víře nejen v okamžiku převzetí plnění, ale po celou dobu od přijetí částky až do vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu; navíc, žalovaná byla v řízení zastoupena advokátkou, a tedy "měla být řádně poučena o možnosti podání dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 a jaké důsledky může podání dovolání pro žalovanou mít, a to včetně možného vrácení žalobcem poskytnutého plnění". Žalobce dále dovozuje, že v projednávané věci se nejednalo o neprávem vyplacenou částku, jelikož "v okamžiku výplaty šlo o plnění povinnosti ze strany žalobce na základě pravomocného soudního rozhodnutí", a že proto nebylo na danou situaci možno aplikovat ustanovení § 311 zákoníku práce. Částka se "stala neprávem vyplacenou" až po zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 a Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 a nelze klást k tíži žalobce, že žalovaná, přes řádné poučení obou účastníků o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, nepočkala, až dovolatel vyčerpá veškeré možnosti. Podle žalobce rozhodujícím okamžikem pro posouzení dobré víry žalované "tak, aby mohla být její existence v daném vztahu postavena najisto, je až okamžik zrušení předmětných rozsudků, tedy až okamžik odpadnutí právního důvodu", a nelze zaměňovat situaci, kdy si žalovaná počíná legitimně, s počínáním si v dobré víře, jelikož to, že si žalovaná počíná legitimně, současně neznamená, že si ohledně konečného uchování předmětné částky počíná v dobré víře, když musela mít minimálně povědomost o tom, že i přes pravomocné rozhodnutí se nemusí jednat o konečný stav věci. Za "zcela absurdní" považuje žalobce názor odvolacího soudu, že by se jednalo o odlišnou situaci, kdyby žalované poukázal předmětnou částku pouze jako zálohu na eventuální nároky z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť se tím "zcela nepřijatelně přenáší jakási informativní povinnost" stran možnosti případného podání dovolání na samotného žalobce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby dovolání zamítl. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a zdůrazňuje, že v době přijetí předmětné částky dne 22.6.2011 "nemohla mít pochybnosti" o tom, že jí částka přísluší, a že žalobce "sice podle svých následných tvrzení s p