21 Cdo 744/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 744/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2023 Spisová značka:21 Cdo 744/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.744.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada mzdy Odstupné Započtení Náhrada škody zaměstnancem Neplatnost právního jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. § 69 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2014 § 144a odst. 4 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 29.09.2017 § 147 odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 29.09.2017 § 586 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění do 31.12.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 4. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 744/2021-194 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce V. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 997/15, proti žalované Univerzitě Karlově se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh č. 560/5, IČO 00216208, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o 1 542 623 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 149/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2020, č. j. 62 Co 84/2020-173, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Langmeiera, advokáta se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 997/15. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č. j. 62 Co 84/2020-173, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Otázku náhrady mzdy příslušející žalobci z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalované je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce oznámil žalované, že trvá na svém dalším zaměstnávání, dopisem ze dne 22. 12. 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákoník práce“). Otázku započtení na pohledávku zaměstnance na náhradu mzdy a odstupné, k němuž žalovaná přistoupila dopisem ze dne 19. 9. 2017, potom – jak vyplývá ze zásady subsidiarity občanského zákoníku na úpravu pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „zák. práce“) – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „o. z.“). K otázce hledisek snížení náhrady mzdy srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, z nichž vyplývá závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce (nyní jen snížení náhrady mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce) je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena. Právní závěr, že u žalobce nebyly splněny podmínky k přiměřenému snížení náhrady mzdy ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce, neboť „žalobce byl v rozhodném období schopen a připraven k výkonu práce“, když „byl veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce“, v letech 2015 a 2016 se neúspěšně ucházel o pracovní místa a za situace, kdy má bydliště v Praze, kde bylo i místo výkonu jeho práce u žalované, nelze považovat „za srovnatelné pracovní místo s místem výkonu práce v Brně či v Ostravě“, tj. v místech vzdálených od místa bydliště žalobce „3 až 5 hodin cesty automobilem“ (k němuž dospěl soud prvního stupně a odvolací soud jej převzal, srov. bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatelkou nastolená otázka, „zda lze pracovní místo docenta vysoké školy nacházející se na některé z vysokých škol v rámci České republiky považovat za rovnocenné původnímu pracovnímu místu docenta vysoké školy se sídlem v Praze“, byla tedy vyřešena správně. K otázce přípustnosti jednostranného započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na náhradu mzdy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019, uveřejněný pod č. 41/2020 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3557/2019 (které obstály i v ústavní rovině, neboť Ústavní soud proti nim podanou stížnost usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2770/19, resp. usnesením ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 759/20, odmítl). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval závěr, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem. Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, kterého se sice netýkají zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. (srov. § 144a odst. 4 zák. práce), avšak (stejně jako na mzdu) se na ně vztahuje ustanovení § 147 odst. 3 zák. práce. Odstupné totiž zákon zahrnuje do tzv. „jiných příjmů“ zaměstnance [srov. § 145 odst. 2 písm. d) zák. práce], kterých se týká pojem „sráž