21 Cdo 816/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 816/2024-134 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. Z., zastoupené Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 764/50, proti žalovanému Oldřichu Svobodovi – SVA Třebíč se sídlem v Třebíči – Jejkově, Hrotovická č. 173, IČO 12151271, zastoupenému JUDr. Jindřichem Jaškem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 132/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2023, č. j. 49 Co 178/2022-86, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. září 2022, č. j. 5 C 132/2022-32, ve výroku o náhradě nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. září 2022, č. j. 5 C 132/2022-32, se mění tak, že žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 1. 3. 2022 z důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce je neplatná, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13 552 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 039,50 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jindřicha Jaška, advokáta se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 1. 3. 2022, doručeným žalobkyni dne 8. 3. 2022, žalovaný rozvázal se žalobkyní pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci. Porušení povinnosti se žalobkyně dopustila tím, že dne 21. 1. 2022 „se nedostavila do práce na svoji směnu na čerpací stanici na ulici XY“, i když žalobkyni bylo žalovaným i vedoucí J. „předem výslovně sděleno“, že čerpání dovolené na tento den jí „nebylo dovoleno“, neboť v dané době bylo více pracovníků na čerpací stanici nemocných a za žalobkyni nebyla náhrada (čerpací stanice tak musela být uzavřena a žalovanému tím vznikla škoda), a dále tím, že dne 1. 3. 2022 odmítla uposlechnout pokynu vedoucí zaměstnankyně, která ji v souladu s pracovní smlouvou převedla na jiné pracoviště. 2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 27. 5. 2022 se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Žalobu odůvodnila tím, že od 21. 3. 2011 na základě pracovní smlouvy (v průběhu pracovního poměru měněné) pracovala u žalovaného ve sjednaném druhu práce „obsluha čerpací stanice PHM“ a místě výkonu práce „SVA Třebíč“. Potvrdila, že se dne 21. 1. 2022 nedostavila do práce na plánovanou směnu z důvodů, o kterých zaměstnavatele předem informovala. Zaměstnavatele (vedoucí J.) požádala 18. 1. 2022 o čerpání dovolené s tím, že má za sebe zajištěnou náhradu (paní K., která se s ní na čerpací stanici XY střídala). Výslovný souhlas s čerpáním dovolené nedostala, čerpací stanice však byla v uvedený den otevřená, neboť její obsluhu zajišťovala paní K. Od 1. 3. 2022 na čerpací stanici XY místo žalobkyně začala pracovat paní B., žalobkyně se dne 1. 3. 2022 na uvedené pracoviště dostavila a setrvala zde do 21:30 hod., od 2. 3. do 22. 3. 2022 následně čerpala nařízenou dovolenou. 3. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 5 C 132/2022-32, určil, že výpověď z pracovního poměru provedená dopisem žalovaného ze dne 1. 3. 2022 adresovaným žalobkyni je neplatná (výrok I), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Urbáška (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalobkyně dne 21. 1. 2022 nedostavila na plánovanou pracovní směnu na čerpací stanici na ulici XY v Třebíči, přestože její žádosti o dovolenou na tento den výslovně nevyhověla její nadřízená paní J. a nevyhověl jí ani žalovaný, ze kterého dovodil, že „žalobkyně k absenci na pracovišti dne 21. 1. 2022 žádné právem uznané důvody neměla, neboť dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel způsobem popsaným v ustanoveních § 217 a § 218 zákoníku práce, a není o ní oprávněn rozhodovat sám zaměstnanec“, a že „k porušení pracovní povinnosti žalobkyně touto absencí ve smyslu § 52 písm. g/ zákoníku práce nepochybně došlo“. Ve vztahu k důvodu výpovědi spočívajícímu v nerespektování pokynu vedoucí zaměstnankyně ze dne 1. 3. 2022 o převodu na jiné pracoviště uvedl, že „nemá důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení žalobkyně, že kromě možnosti skončení pracovního poměru dohodou jí pro dobu trvání výpovědní lhůty byla nabídnuta pouze práce uklízečky“, a že za situace, kdy obsluhu čerpací stanice XY již zajišťovala nová zaměstnankyně paní B., přestože se žalobkyně na pracoviště dostavila, je „zřejmé, že žalobce již dále neměl v úmyslu žalobkyni přidělovat práci dle její pracovní smlouvy“. Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti spočívající v neomluveném zameškání práce dne 21. 1. 2022 soud prvního stupně zohlednil, že „nevyplynulo, že by v minulosti měla žalobkyně nějaké problémy s dodržováním pracovní kázně“, že žalobkyně „v lednu 2022 odpracovala i směny navíc oproti fondu pracovní doby“, že po dohodě s žalobkyní „dne 21. 1. 2022 zajistila provoz stanice od 6.00 hod. do 17.00 hod. spolupracovnice žalobkyně paní K.“, že v měsíci lednu 2022 byl provoz čerpací stanice oproti běžné provozní době (do 21:30 hod.) ukončen dříve i v jiných případech („jednalo se zjevně o déletrvající stav způsobený nedostatečným stavem zaměstnanců na provozovně“), jakož i žalobkyní tvrzený důvod nepřítomnosti v práci spočívající v pomoci dceři se stěhováním do Švýcarska. Na tomto základě uzavřel, že nelze dovodit, že by „tato absence za okolností shora popsaných byla projevem nějaké mimořádné nezodpovědnosti či zvláště negativního přístupu žalobkyně k plnění jejích pracovních povinností“ a „nedosahuje intenzity závažného porušení povinnosti vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, měla intenzitu pouze méně závažného porušení těchto povinností a výpovědní důvod dle § 52 písm. g/ zákoníku práce tak není dán“. 4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 49 Co 178/2022-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 735 Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Ščukové (výrok II). Odvolací soud se zabýval převedením žalobkyně k výkonu práce na čerpací stanici XY ze dne 1. 3. 2022. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (jak zjistil ze svědecké výpovědi žalobkyni nadřízené zaměstnankyně J. J.) 1. 3. 2022 „byla převedena na jiný druh práce (na práci uklízečky) než ten, který byl sjednán v pracovní smlouvě (obsluha čerpací stanice PHM)“, aniž by se na tom žalovaný s žalobkyní dohodl a pro takové převedení byl splněn některý ze zákonem stanovených důvodů (srov. § 40 a 41 zákoníku práce). Soud prvního stupně proto dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně neporušila své pracovní povinnosti, pokud pokyn k výkonu takové práce neuposlechla. Na druhé straně dovodil, že se žalobkyně dopustila druhého vytýkaného jednání, „které spočívalo v tom, že se dne 21. 1. 2022 nedostavila do práce, ačkoliv věděla, že jí čerpání dovolené v tento den nebylo povoleno“. Ve shodě se soudem prvního stupně (při zohlednění týchž skutečností, jakož i toho, že žalobkyně „v době, kdy o čerpání dovolené žádala, evidovala přesčasy a nevyčerpanou dovolenou z minulého roku“ a že „lze do jisté míry chápat zájem žalobkyně na určitou časovou kontinuitu a celistvost dovolené, když lze stěží smysluplně strávit dovolenou v délce 4 dnů, pokud je zaměstnanec po dvou z těchto dní nucen nastoupit na směnu do práce a následně může čerpat zbývající 2 dny“) potom uzavřel, že „nedostavení se žalobkyně do práce dne 21. 1. 2022, pro které žalovaný přistoupil k výpovědi z pracovního poměru, sice bylo porušením pracovních povinností žalobkyně, nedosáhlo však intenzity tak závažného porušení pracovních povinností, která by žalovaného opravňovala k postupu dle § 52 písm. g/ zákoníku práce“. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to „toliko do výroku I. napadeného rozhodnutí“. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva [„jaké důsledky z hlediska hodnocení míry (stupně) intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci má neomluvené a svévolné zameškání práce zaměstnancem v trvání 16,5 h v kombinaci s neuposlechnutím pokynu zaměstnavatele k převedení zaměstnance na jiné pracoviště v souladu s pracovní smlouvou“], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že „hodnotil výlučně o