21 Cdo 84/2006 – Nejvyšší soud

21 Cdo 84/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. P.,  zastoupené  advokátem, proti žalovanému Mgr. Č. B.,   zastoupenému  advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 7/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2005, č. j. 16 Co 54/2005 – 58, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. U., advokáta. Odůvodnění: Dopisem ze dne 29.11.2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť dne 24.11.2003 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. K tomuto opatření přistoupil proto, že „v uvedený den, přesněji v době mezi 14.00 – 15.00 hod. po návratu z jednání ve V. M., v přítomnosti K. P. a S. Š., zjistil, že v kanceláři 420 se nachází mladý muž, který pracuje na PC toho dne nepřítomné A. Š. a který na jeho dotaz, čím se mladík zabývá, odpověděl, že hraje hry“; žalobkyně mu na jeho dotaz, „kdo a co mladík na PC její kolegyně provádí, nebyla schopna odpovědět, pouze uvedla, že jde o jejího syna a že se omlouvá“. Žalobkyně tímto jednáním („v této souvislosti viz ujednání § 12.2.3 pracovní smlouvy“) porušila „ujednání § 11.3. pracovní smlouvy  ze dne 1. 11. 2003, které je pod sankcí okamžitého zrušení pracovního poměru“. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jednání vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního poměru nepovažuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které by zakládalo důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru; tím, že umožnila svému synovi čekání v prostorách žalovaného (v kanceláři č. 420) a dovolila mu hraní her na počítači žalovaného, neohrozila utajované skutečnosti, neboť syn neměl žádný přístup k neveřejným informacím. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 11.11.2004, č.j. 11 C 7/2004-38, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 29.11.2003 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 6.443,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. U. Po provedeném dokazování dovodil, že formální předpoklady platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru byly splněny, když dopis je obsahující byl žalobkyni řádně doručen dne 29.11.2003 a když listina o okamžitém zrušení pracovního poměru splňuje náležitosti uvedené v ustanovení § 55 zák. práce; žaloba, kterou se žalobkyně domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, byla u soudu podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zák. práce. Dospěl k závěru, že žalobkyně tím, že „umožnila svému synovi krátkodobě pobýt ve své kanceláři“, pracovní kázeň neporušila, a to vzhledem k praxi u žalovaného („žalovaný sice v pracovních smlouvách zaměstnanců stanovil nutnost souhlasu vedoucího s návštěvami jiných osob, fakticky se však podle tohoto pravidla nepostupovalo a konkrétně u žalobkyně žalovaný toleroval návštěvy rodinných příslušníků i přímo na jejím pracovišti“), že však pracovní kázeň porušila tím, že „umožnila svému synovi hraní her na počítači žalovaného“; tím porušila  ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, neboť vystavila žalovaného nebezpečí ztráty, zničení či zneužití dat uložených v počítači, a porušila také povinnost  exekutora zachovávat mlčenlivost ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 a 9 zákona č. 120/2001 Sb. (porušení povinnosti mlčenlivosti ze strany zaměstnance exekutora zakládá kárnou odpovědnost samotného exekutora a jeho odpovědnost za škodu, která porušením této povinnosti vznikne). Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl soud prvního stupně zejména ke specifickému pracovnímu prostředí u žalovaného, k tomu, že žalovaný neměl k  pracovní morálce žalobkyně, která byla u něj zaměstnána jako administrativní pracovnice tři roky, závažnějších výtek (uvedl jen to, že „nesplnila jeho očekávání“), a k tomu, že žalovanému nebyla jednáním žalobkyně způsobena žádná majetková újma, neboť syn žalobkyně použil počítač pouze k hraní her na internetu. Z uvedených důvodů uzavřel, že žalobkyně svým jednáním dne 24.11.2003 porušila pracovní kázeň toliko závažným způsobem, a proto nelze přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.4.2005, č.j. 16 Co 54/2005-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 7.428,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. U. I když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně porušila pracovní kázeň také tím, že umožnila svému synovi vstup do kanceláře žalovaného [toto její jednání bylo v rozporu se zákazem stanoveným v pracovní smlouvě a porušila tak i povinnost plnit pokyny nadřízených podle ustanovení § 73 odst. 1 písm.a) zák. práce, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by jí k tomu žalovaný udělil potřebný souhlas], souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 29.11.2003 (spočívající v tom, že dne 24.11.2003 v době mezi 14.00 až 15.00 hod. v kanceláři č. 420 nechala pracovat svého syna na počítači nepřítomné A. Š.) nelze hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Souhlasil s vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce učiněným soudem prvního stupně, jestliže přihlédl na jedné straně ke specifické povaze činnosti žalovaného, který má při výkonu exekutorské činnosti postavení veřejného činitele, jakož i obecně k možným nepříznivým následkům porušení povinnosti mlčenlivosti, a na druhé straně k osobě žalobkyně, k funkci, kterou zastávala, k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, a ke způsobu a intenzitě porušení jejích konkrétních povinností. Zdůraznil především to, že žalobkyně vykonávala funkci administrativní pracovnice (nejednalo se tedy o vedoucího zaměstnance), že se v minulosti nedopouštěla porušování pracovní kázně jiným způsobem, zejména však skutečnost, že syn žalobkyně použil počítač pouze k hraní her na internetu, že se ani nepokusil nějakým způsobem zneužít neveřejné informace ve svůj prospěch a že touto činností si krátil čas při čekání na matku, se kterou společně dojížděli do místa bydliště; jednáním žalobkyně nebyla žalovanému způsobena škoda. Návrh žalovaného na provedení opětovného výslechu svědků K. P., A. Š. a O. B. odvolací soud odmítl s odůvodněním, že navržené důkazy nebyly potřebné k prokázání rozhodných skutečností, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že syn žalobkyně hrál na počítači pouze hry (což přítomné svědkyně viděly a slyšely), a že události, ke kterým mělo dojít dne 24.11.2003 ráno, nebyly žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkány. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („oběma výrokům“) podal žalovaný z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že intenzita porušení pracovní kázně žalobkyní dne 24.11.2003 nedosahuje takového stupně, aby vytýkané jednání mohlo být důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Názor soudů, že „zpřístupněním počítače jiné zaměstnankyně svému synovi se žalobkyně nedopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, pouze porušení pracovní kázně závažným způsobem“, považuje za „mylné tvrzení“, neboť jej „opírají o svědecké výpovědi, v nichž svědkyně  uvedly, že syn žalobkyně pouze hrál hry na internetu na počítači v kanceláři toho času nepřítomné kolegyně“; vytýká také soudům, že se vůbec nezabývaly jeho tvrzením, že „i soubory, které nepodléhají zakódování, obsahují informace podléhající utajení“. Podle jeho názoru žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem zejména tím, že porušila povinnost mlčenlivosti stanovenou v ustanovení § 31 odst. 1 a 9 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, přičemž zdůrazňuje, že na základě porušení mlčenlivosti uložené exekutorským řádem zaměstnancem může být zahájeno kárné řízení proti exekutorovi a že „porušení pracovní kázně spočívající v porušení mlčenlivosti byť jen jediným ze zaměstnanců exekutora může ve svém důsledku (udělení opatření v kárném řízení) vést až k ohrožení pracovních míst ostatních zaměstnanců, ukončení činnosti exekutora a náhradě vzniklých škod“; dovozuje, že po žalovaném nebylo možno požadovat, aby žalobkyni po porušení povinnosti mlčenlivosti zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. V té souvislosti soudům vytýká, že „podc