21 Cdo 846/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 846/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2019 Spisová značka:21 Cdo 846/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.846.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Soukromé právo Dotčené předpisy:§ 103 o. s. ř. § 7 o. s. ř. § 28 odst. 1 předpisu č. 169/1999Sb. § 29 odst. 1 předpisu č. 169/1999Sb. § 30 odst. 1 předpisu č. 169/1999Sb. § 41 odst. 1 a 3 předpisu č. 345/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 7. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 846/2019-197 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého, v právní věci žalobce L. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova č. 223/20, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č 424/16, o přiznání nároku a zpětné vyplacení příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí, za účasti Vězeňské služby České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní č. 1672/1a, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 231/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. září 2018, č. j. 61 Co 149/2018 - 148, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni), aby žalovanému (označenému jako „Věznice XY“) byla uložena povinnost zaplatit mu příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí za období od 1. 5. 2014 do 2. 10. 2015. Svůj návrh odůvodnil zejména tím, že v uvedeném období pracoval jako lisař na pracovišti „XY“ v hale sloučené s výrobním procesem roštů a byl tak vystaven nadměrným vibracím, hluku, zplodinám vznikajícím při svařování, řezání, lisování, hala nebyla dostatečně odvětrána a pracovní místa jednotlivých pozic byla umístěna těsně u sebe. Dovolával se tak nároku na příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí podle ustanovení § 6 odst. 1 nařízení vlády č. 365/1999 Sb. a § 7 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Okresní soud Plzeň-město – poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2016, č. j. Ncp 513/2016-16, rozhodl, že věcně příslušné jsou v prvním stupni soudy okresní a věc přikázal k vyřízení Okresnímu soudu Plzeň – město, a poté, co usnesením ze dne 18. 5. 2017, č. j. 12 C 231/2016-78, připustil, aby z řízení původní žalovaný vystoupil a na jeho místo nastoupila ČR - Ministerstvo spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16 – usnesením ze dne 28. 3. 2018, č. j. 12 C 231/2016-128, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že nárok na odměnu odsouzeného ve věznici nevyplývá ze soukromoprávního pracovního poměru či poměru obdobného, nýbrž ze zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve spojení s nařízením vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, a jedná se proto ze strany věznice o činnost správní, kde věznice vystupuje vůči odsouzenému v oblasti veřejně správy jako orgán moci výkonné, jemuž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Proto soud není věcně příslušný k rozhodnutí o této věci. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 9. 2018, č. j. 61 Co 149/2018 – 148, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž měl za to, že vztah mezi odsouzeným a vězeňskou službou (jeho jednotlivé aspekty) lze podřadit pod správně právní vztah. Vycházeje z judikatury Nejvyššího správního soudu dovodil, že postavení vězeňské služby je postavení „klasického“ správního orgánu. Napadnutelný by tak měl být každý správní akt, který zasahuje do veřejných subjektivních práv odsouzeného, musí se tedy jednat o veřejné subjektivní právo odsouzeného, které může být takovým aktem dotčeno. Za takovéto právo lze považovat i právo žalobce na přiznání nároku a zpětné vyplacení příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí. Napadnutelným správním aktem by v projednávané věci tedy mělo být dle názoru odvolacího soudu potvrzení o výši pracovní odměny ze dne 2. 2. 2015 vydané ředitelem věznice, neboť toto potvrzení obsahuje ohodnocení pracovního výkonu žalobce, se kterým žalobce nesouhlasí. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody jsou soukromoprávní povahy a zda se jedná o soukromoprávní vztah, a zda případný spor o odměnu (včetně příplatků – v daném případě příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí) za výkon pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody mají rozhodovat soudy v občanském soudním řízení či ve správním soudnictví. Poté, co předestírá názor na povahu vztahu mezi pracujícím odsouzeným a subjektem, pro něhož pracující odsouzený pracovní činnost vykonává, dovozuje, že takový vztah je třeba posuzovat podle jeho obsahu, a „zde nelze dovodit jiný závěr než, že se jedná o vztah soukromoprávní povahy“. Z tohoto důvodu případný spor o odměnu za takovou pracovní činnost musí rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, nikoliv soudy v rámci správního soudnictví. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu „ve výroku pod bodem I. zrušil“. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť závěry soudů obou stupňů zcela korespondují s usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 27/2007. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka, zda nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody jsou soukromoprávní povahy a zda případný spor o takový nárok mají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné. Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jednou z těchto podmínek je pravomoc soudu, která je v civilním řízení obecně vázána na věci vymezené v § 7 občanského soudního řádu, tedy na spory a jiné právní věci soukromoprávní povahy, pokud nejsou tyto svěřeny do pravomoci jiného orgánu. Civilní pravomoc soudu tedy vymezuje oprávnění soudů k rozhodování jednak určením věcí, o nichž soudy rozhodují v civilním řízení (na rozdíl od jiných typů řízení před soudy, kupř. v trestním či správním soudnictví), a dále pak jsou tyto kompetence vymezeny ve vztahu k jiným orgánům. V posuzované věci se žalobce domáhá zaplacení příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí za období ode dne 1. 5. 2014 do dne 2. 10. 2015, který mu podle jeho názoru přísluší za práci, kterou po svém předchozím souhlasu vykonával u jiného subjektu než věznice. S názorem, že nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody jsou soukromoprávní povahy a že případný spor proto mají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, nelze souhlasit. Současné pojetí pravomoci v soukromoprávních věcech je založeno na obecném chápání soukromoprávního vztahu. Pro zařazení určitého právního vztahu do kategorie věcí vyplývajících z poměrů soukromého práva (dřívější terminologií občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních) je roz