21 Cdo 864/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 864/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 10. 2021 Spisová značka:21 Cdo 864/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.864.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 12. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 19/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 864/2021-557 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce S. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, proti žalovanému M. K., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, o 1 500 168 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 139/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020 č. j. 23 Co 282/2020-535, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020 č. j. 23 Co 282/2020-535 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně „učinil správný právní závěr, že žalobce nemá v posuzované věci věcnou aktivní legitimaci, protože ke dni 1. 11. 2011, kdy nabyla účinnosti smlouva o zpeněžení dlužníkova podniku uzavřená podle § 290 insolvenčního zákona, netrval pracovní poměr žalovaného u dlužníka, společnosti S., takže ve smyslu § 291 odst. 1 insolvenčního zákona práva a povinnosti vůči žalovanému jako bývalému zaměstnanci dlužníka zůstala dlužníku“, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019 č. j. 21 Cdo 1443/2019-464, uveřejněném pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč. 2021; k otázce přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele) jen na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem pak srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 786/2011, na která dovolací soud odkazoval již ve svém předchozím rozhodnutí vydaném v této věci] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud již v odůvodnění předchozího rozsudku ze dne 30. 10. 2019 č. j. 21 Cdo 1443/2019-464, vydaného v této věci, uvedl, že ze znění ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. slova „k zaměstnancům dlužníkova podniku“) se jednoznačně podává, že na nabyvatele nepřecházejí všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy dlužníkovi vznikly při provozování podniku, ale jen práva a povinnosti (s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dlužníkem trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o zpeněžení dlužníkova podniku podle § 290 insolvenčního zákona účinnou, že skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti dlužníka vůči bývalým zaměstnancům smlouvou podle § 290 insolvenčního zákona nedotčena, že uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem právní úpravy uvedené v ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona, která má zajistit, aby provoz dlužníkova podniku nebyl přerušen, neboť k pokračování provozu dlužníkova podniku je potřebné, aby nabyvatel převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah trvá, a kteří tak mají v převedeném podniku nadále působit, a že z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že pro posouzení, zda na žalobce přešlo právo k pohledávce společnosti S. (nyní S..), ve výši 1 500 168 Kč za žalovaným z důvodu bezdůvodného obohacení, a zda je tedy žalobce v řízení aktivně věcně legitimován, je významné, zda ke dni účinnosti smlouvy o zpeněžení dlužníkova podniku podle § 290 insolvenčního zákona (smlouvy o prodeji podniku ze dne 26. 9. 2011), tedy dne 1. 11. 2011, trval pracovní poměr žalovaného u dlužníka S. (nyní S.), nebo zda jeho pracovní poměr u dlužníka před tímto dnem skončil, a že je naopak nerozhodné, zda byla předmětná pohledávka za žalovaným z důvodu bezdůvodného obohacení ve smlouvě o prodeji podniku ze dne 26. 9. 2011 (nebo v jejích přílohách) identifikována (výslovně uvedena), neboť při zpeněžení dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle § 290 insolvenčního zákona může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nabyvatele pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona a v rozsahu uvedeném v tomto ustanovení, a nikoli v rozsahu (výslovně) uvedeném smluvními stranami ve smlouvě o zpeněžení dlužníkova podniku. Na těchto svých závěrech, na které odvolací soud odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí, Nejvyšší soud trvá a (na rozdíl od dovolatele) neshledal důvody k tomu, aby byla dovolacím soudem vyřešená právní otázka, za jakých podmínek dochází při zpeněžení dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle ustanovení § 290 insolvenčního zákona k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, resp. zda na nabyvatele přecházejí všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které kdy dlužníkovi vznikly při provozování podniku, tedy rovněž práva a povinnosti vůči bývalým zaměstnancům dlužníka, nebo jen práva a povinnosti vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dlužníkem trval alespoň v den, ve který se stala účinnou smlouva o zpeněžení dlužníkova podniku podle § 290 insolvenčního zákona, posouzena jinak. Argumentuje-li dovolatel ve prospěch svého opačného právního názoru o přechodu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu mezi žalovaným a dlužníkem vztahem subsidiarity „mezi ustanovením § 480 obchodního zákoníku (modifikovaným pro účely insolvenčního řízení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona) a § 477 odst. 1 obchodního zákoníku“, která se týkají prodeje podniku, a uvádí-li, že „nepřechází-li pohledávka za (bývalým) zaměstnancem dlužníka podle § 291 odst. 1 insolvenčního zákona, je třeba se zabývat tím, zda nepřechází podle obecného ustanovení § 477 odst. 1 obchodního zákoníku“, pak přehlíží, že také ve vztahu ke smlouvě o prodeji podniku (části podniku) uzavřené podle ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013) a speciálně ve vztahu k ustanovení § 480 obchodního zákoníku judikatura soudů dovodila, že na kupujícího přecházejí jen práva a povinnosti (včetně neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou, a že skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku) nedotčeny (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 310/2006, uveřejněného pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007). V projednávané věci soudy svůj závěr o neopodstatněnosti žalobcem uplatněného nároku založily na tom, že žalobce nemá v posuzované věci věcnou aktivní legitimaci, protože ke dni 1. 11. 2011, kdy nabyla účinnosti smlouva o zpeněžení dlužní