21 Cdo 866/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 866/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2025 Spisová značka:21 Cdo 866/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.866.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Výpověď z pracovního poměru Pracovní kázeň Lhůta hmotněprávní [ Lhůty ] Lhůta prekluzivní [ Lhůty ] Skončení pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 52 písm. g) předpisu č. 262/2006 Sb. § 58 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 302 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 866/2025-411 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída č. 183/33, proti žalované Penny Market s. r. o. se sídlem v Radonicích, Počernická č. 257, IČO 64945880, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem se sídlem v Praze 4, V Parku č. 2308/8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 413/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2024, č. j. 19 Co 791/2024-355, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jaroslava Hrozy, advokáta se sídlem v Praze 4, V Parku č. 2308/8. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2024, č. j. 19 Co 791/2024-355, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovolatelka v podaném dovolání klade (podle jejího názoru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky („Lze důvody výpovědi doplňovat až po podání výpovědi zaměstnanci ze strany zaměstnavatele?“; potažmo „Lze důvody výpovědi doplňovat po podání výpovědi zaměstnanci ze strany zaměstnavatele, a to v následném soudním řízení ve věci neplatnosti výpovědi prováděním důkazů ke konkretizaci výpovědních důvodů, resp. odstranění neurčitosti výpovědních důvodů?“; potažmo „Je možné v soudním řízení ve věci neplatnosti výpovědi při hodnocení platnosti či neplatnosti výpovědi přihlížet k jiným potenciálním výpovědním důvodům, které však nebyly ve výpovědi jakkoli uvedeny?“), jejichž prostřednictvím nastoluje otázku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru a otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly posouzeny jinak. 3. Ke skutkovému vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1234/2014, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“), uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, a že skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď. V případě výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce dané zaměstnanci pro porušení pracovních povinností musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení § 52 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být zaměstnancem porušena; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce umožňuje zaměstnanci, aby se mohl účinně bránit, a zároveň zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. 4. Soudní praxe rovněž dovodila, že vzhledem k tomu, že šikana na pracovišti spočívá v dlouhodobém a systematickém jednání sestávajícím z celé řady jednotlivých skutků, nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby ve výpovědi z pracovního poměru každý takový dílčí skutek popsal samostatně; z hlediska skutkového vymezení lze považovat za dostačující, pokud zaměstnavatel uvedené dlouhodobé a systematické jednání popíše údaji, z nichž vyplývá způsob, povaha a intenzita vytýkaného jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3420/2020). 5. K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, a v něm vyjádřený právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě - u vícestranných právních jednání - společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2021, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. 6. Soudy v souladu s uvedenými závěry dovodily (bod 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že důvodem výpovědi z pracovního poměru v projednávané věci se stalo jednání žalobkyně spočívající v šikaně na pracovišti, jehož se dopustila dne 19. 4. 2021 „předložením dohody o ukončení pracovního poměru zaměstnankyni T.“, 20. 5. 2021 „v souvislosti s testováním zaměstnankyně T. na onemocnění COVID – 19“ a 25. 5. 2021 – „volání a SMS zprávy zaměstnankyni T. po pohovoru se žalobkyní“ (ostatní jednání uvedená ve výpovědi soudy za řádně skutkově vymezená nepovažovaly). 7. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 52 písm. g) zák. práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejně