21 ICdo 126/2024 – Nejvyšší soud

KSHK 45 INS 24396/2019 45 ICm 2188/2020 21 ICdo 126/2024-216 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce V. Č., zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny č. 1295/2a, proti žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. Jakubem Kántorem, advokátem se sídlem v Praze, Veleslavínova č. 94/8, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm 2188/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka (úpadce) J. D., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 24396/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. února 2024, č. j. 45 ICm 2188/2020, 101 VSPH 907/2023-186 (KSHK 45 INS 24396/2019), takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Vrchní soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 45 ICm 2188/2020, 101 VSPH 907/2023-186 (KSHK 45 INS 24396/2019), výrokem I potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 7. 2023, č. j. 45 ICm 2188/2020-143 (KSHK 45 INS 24396/2019), kterým tento soud žalobu na popření pohledávky žalovaného v insolvenčním řízení dlužníka J. D. zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), a výrokem II uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč. Po zopakování dokazování odvolací soud dovodil, že v notářském zápise sepsaném dne 13. 5. 2013 žalovaný a dlužníci prohlásili, že dne 13. 5. 2013 uzavřeli smlouvu o půjčce, podle níž se žalovaný zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 1 800 000 Kč, a to tak, že částka 100 000 Kč jim byla vyplacena toho dne a zbývající částka 1 700 000 Kč převodem na účet do 15 dnů poté, co bude žalovanému doručena zástavní smlouva s doložkou o provedení vkladu zástavního práva k nemovitostem v k. ú. XY ve vlastnictví dlužníků, úrok půjčky byl sjednán ve výši 10 % ročně, splatnost půjčky v měsíčních splátkách, nezaplacením kterékoliv splátky byla ujednána okamžitá splatnost celého dluhu s úrokem z prodlení a smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč. V čl. II. notářského zápisu dlužníci prohlásili, že bude-li na účet ve stanovené lhůtě připsána částka 1 700 000 Kč, uznávají svůj dluh vůči žalovanému ve výši 1 800 000 Kč a zavazují se jej zaplatit ve splátkách tak, jak bylo dohodnuto, v čl. III. notářského zápisu uvedli, že stane-li se splatný celý dluh, výslovně svolují k přímé vykonatelnosti celého zbývajícího dluhu včetně smluvní pokuty. Listina označená „D. J.-stav závazku k 31. 12. 2018 vůči věřiteli P. M.“ ze dne 22. 2. 2019 obsahuje rekapitulaci poskytnutí jednotlivých úhrad na sjednanou půjčku ve výši 1 800 000 Kč a doby prodlení s jejím zaplacením včetně vyčíslení úroků z prodlení a úroků z půjčky za období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2018, smluvní pokutu, poskytnuté plnění žalovanému dlužníkem a výši celkového závazku dlužníka vůči žalovanému k 31. 12. 2018. V listině dlužník a žalovaný potvrdili svým podpisem „odsouhlasení“ popsaného stavu závazku. Smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 9. 5. 2013 žalovaný a dlužníci zřídili zástavní právo k specifikovaným nemovitostem k zajištění pohledávky žalovaného (včetně jejího příslušenství a smluvní pokuty) vyplývající ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi uvedenými účastníky na částku ve výši 1 800 000 Kč, s právními účinky vkladu ke dni 10. 5. 2013. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvu o půjčce ze dne 13. 5. 2013, jejíž obsah byl vtělen do notářského zápisu, je možno v kontextu s dalším chováním stran posoudit jako kombinaci dvou smluv; smlouvu o půjčce, pokud se jedná o částku 100 000 Kč, a ohledně zbývajícího plnění ve výši 1 700 000 Kč o nepojmenovanou smlouvu, v níž se žalovaný zavázal přenechat dlužníkovi uvedenou částku po právní moci vkladu zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků, což také učinil. Dlužník neuhradil řádně a včas již první splátku, proto nastala splatnost nároků dle smlouvy ke dni 31. 12. 2013. Odvolací soud dovodil, že listina ze dne 22. 2. 2019 nemá povahu uznání dluhu co do důvodu a výše, dlužník zde jednoznačně nevyjádřil svůj úmysl dluh vůči žalovanému uznat se všemi důsledky s tím spojenými, došlo pouze k rekapitulaci závazku dlužníka, kdy se strany dohodly na částečném započtení nepeněžité hodnoty plnění dlužníka poskytnutého žalovanému. Dlužník ale svůj dluh vůči žalovanému řádně uznal co do důvodu a výše v čl. II. notářského zápisu ze dne 13. 5. 2013. Ohledně tohoto uznávacího prohlášení odvolací soud vycházel prioritně z autonomie vůle stran právního úkonu s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. V době sepisu notářského zápisu byla dlužníkovi poskytnuta půjčka pouze ve výši 100 000 Kč, nicméně zde existoval obligační závazek žalovaného za tam stanovených podmínek poskytnout dlužníkovi další plnění v celkové výši 1 700 000 Kč. Jedná se tedy o uznání dluhu vázané na odkládací podmínku. Protože bylo splnění sjednané odkládací podmínky prokázáno, nastaly právní následky uznávacího prohlášení dlužníků ke dni 27. 5. 2013, kdy žalovaný poskytl poslední dílčí platbu na celé sjednané plnění, a od tohoto dne počala běžet nová (desetiletá) promlčecí lhůta k zaplacení částky 1 800 000 Kč s příslušenstvím, uplatnil-li žalovaný svou pohledávku v insolvenčním řízení dne 16. 4. 2020, není uvedená pohledávka promlčena. Ohledně platnosti zástavní smlouvy ze dne 9. 5. 2013 odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka z jednotlivých dílčích půjček, které se žalovaný zavázal poskytnout ve smlouvě o půjčce ze dne 13. 5. 2013 a které také poskytl, byla zajištěna uvedenou zástavní smlouvou, že k zajištění této pohledávky vůle účastníků směřovala, což plyne ze smlouvy o půjčce i z obsahu notářského zápisu ze dne 13. 5. 2013, přitom platí, že zástavním právem může být zajištěna i pohledávka budoucí nebo jejíž vznik je závislý na splnění podmínky. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I) podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení otázek, při nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázek, zda „mohl dlužník platně uznat vůči žalovanému svůj dluh k vrácení jistiny ještě před tím, než mu takový dluh vznikl (než mu byla jistina poskytnuta)“, a zda „mohlo zástavní právo zřizované zástavní smlouvou a zajišťující dle jazykového projevu smluvních stran existující dluh ze smlouvy o půjčce platně vzniknout, pakliže tato půjčka nebyla dlužníkovi v době uzavření zástavní smlouvy poskytnuta“. U první otázky namítá, že v okamžiku sepsání notářského zápisu žalovaný poskytl v tento den 13. 5. 2013 dlužníkovi pouze 100 000 Kč a pouze tento dluh vůči žalovanému měl, je vyloučeno uznání budoucího dluhu nebo podmíněného dluhu (který dlužník v době uznání neměl) – rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, sp. zn. 33 Cdo 475/2012, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018, sp. zn. 20 Cdo 3387/2018. Odvolací soud se mýlí, jestliže v odůvodnění rozsudku uvádí, že notářský zápis může obsahovat právní úkon povinného o uznání budoucího dluhu. U druhé otázky žalobce namítá absolutní neplatnost zástavní smlouvy pro neexistenci zajišťované pohledávky, „zástavní smlouva jednoznačně označuje zajištěnou pohledávku jako pohledávku existující ke dni 9. 5. 2013, a to na základě již uzavřené smlouvy o půjčce, smluvní strany tak projevily vůli zajistit nikoli dluh budoucí, ale dluh již existující“. Odvolací soud vyložil vůli smluvních stran v rozporu s jejich jazykovým projevem, „strany výslovně uvádějí, že zajišťují existující pohledávku, kdy dlužník dluží žalovanému částku 1 800 000 Kč, odvolací soud však dovodil, že projevily vůli jinou, zajistit až budoucí pohledávky ze smlouvy o půjčkách uzavřených v budoucnu“. Je nesporné, že k okamžiku uzavření zástavní smlouvy žádná pohledávka žalovaného za dlužníkem neexistovala, ze zástavní smlouvy se však nepodává, že by mělo být zřízeno zástavní právo k zajištění budoucích pohledávek. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaný nemá za dlužníkem dílčí pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení. 3. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil