22 Cdo 1035/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1035/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 7. 2021 Spisová značka:22 Cdo 1035/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1035.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Předběžná otázka Poučovací povinnost soudu Vlastnictví Neplatnost smlouvy Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 30.09.2017 § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 30.09.2017 § 80 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 01.01.2014 § 5 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 01.01.1992 § 118a předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 01.01.2001 § 3 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. ve znění od 01.11.1994 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 9. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2798/21 I.ÚS 1913/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1035/2021-176 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalovanému statutárnímu městu Jihlava, IČO 00286010, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 97/1, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 11 C 276/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 10. 12. 2020, č. j. 72 Co 161/2020-158, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 11 C 276/2019-137, zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, to vše v k. ú. XY (výrok I) a žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit dům č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III). Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 72 Co 161/2020-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Podstata věci je v tomto: Žalobkyně se domáhá určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je dům č. p. XY (dále rovněž jako „předmětná nemovitost“). Uvedla, že nemovitost patřila na základě smlouvy z 2. 12. 1924 I. P., která byla tchyní žalobkyně. Právním nástupcem I. P., která zemřela v roce 1969, byl její jediný syn G. (J.) P.. G. P. uzavřel 18. 12. 1952 manželství s žalobkyní a zemřel 19. 3. 2011, přičemž jeho právní nástupkyní se stala žalobkyně. I. P. jako Židovka byla donucena na základě smlouvy ze dne 17. 10. 1939 převést vlastnické právo k předmětné nemovitosti na město Jihlavu, přičemž jí nikdy nebyla zaplacena kupní cena. Žalobkyně namítala, že toto právní jednání je nicotné, resp. absolutně neplatné, a proto jí svědčí na základě dědění vlastnictví k předmětné nemovitosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2290/2006, podle něhož „ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví.“ Jelikož předmětná nemovitost nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní nebylo žalobkyni jako jedinému dědici potvrzeno její nabytí, není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení (jejího) vlastnického práva k nemovitosti. Dovodil rovněž, že v projednávané věci nejsou dány důvody pro prolomení judikatorních závěrů, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, nebyly-li uplatněny (případně byly uplatněny neúspěšně) nároky restituční (v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016). Uzavřel, že i kdyby bylo možno žalobkyni přisvědčit a uznat, že I. P. byla způsobena majetková křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948, kterou nelze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva napravit. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně předně nesouhlasí se závěrem, že na požadovaném určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti nemá naléhavý právní zájem. V této souvislosti se neztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů, že dědické právní poměry po zemřelém G. P., resp. I. P. se řídí právním řádem České republiky (Československa). Poznamenává, že veškerý majetek po G. P., a tedy i I. P., zdědila na základě práva Australského svazu, a proto je dán její naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje za neřešenou právní otázku, „zda lze bez dalšího uzavřít, že je třeba žalovat na určení vlastnického práva k nemovitosti ke dni smrti právní předchůdkyně žalobkyně a není tak možné žalovat přímo na určení vlastnického práva samotné žalobkyně v případě, že dědické právo je nutné podle mezinárodního práva soukromého posuzovat podle práva cizího státu, ve kterém dědické řízení ohledně veškerého majetku zůstavitele proběhlo?“ Dále uvádí, že kupní smlouvu ze dne 17. 10. 1939 je nutné považovat pro její zásadní vady za nicotné právní jednání, a proto k zániku vlastnického práva I. P. k předmětné nemovitosti na jejím základě dojít nemohlo. V této souvislosti formuluje jako neřešenou právní otázku, „zda se lze domáhat určení vlastnického práva k nemovitosti podle obecných předpisů v případě, že právní jednání (kupní smlouva), na základě něhož mělo dojít k převodu vlastnictví, vůbec nevzniklo a je tak nicotným právním aktem?“ Namítá také, že soudy nižších stupňů měly žalobkyni poučit ve smyslu § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. o tom, že nelze požadovat určení vlastnického práva dědice k věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví (v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011). Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Namítá, že I. P., právní předchůdkyně žalobkyně, uplatnila (avšak neúspěšně) po roce 1945 restituční nárok na předmětné nemovitosti podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Podle žalované nelze obcházet restituční zákonodárství pomocí žaloby na určení vlastnického práva (v této souvislosti odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá