22 Cdo 11/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 11/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 6. 2022 Spisová značka:22 Cdo 11/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.11.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 a 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 11/2022-270 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, proti žalovanému městu Velešín, identifikační číslo osoby 00246174, se sídlem ve Velešíně, Náměstí J. V. Kamarýta 76, zastoupenému Mgr. Jiřím Mulačem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, o zaplacení 440 498 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 73/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2021, č. j. 7 Co 766/2021-244, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 100 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Jiřího Mulače. Odůvodnění: Okresní soud v Českém Krumlově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 6 C 73/2020-211, zamítl žalobu o zaplacení 440 498 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 7 Co 766/2021-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve věci šlo o toto: V řízení ve věci sp. zn. 9 C 446/2015, u Okresního soudu v Českém Krumlově, o určení vlastnictví, vedeném na základě žaloby Římskokatolické farnosti Velešín, podané podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi, proti tehdy žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen „Úřad“), a 2) městu Velešín (tedy nynějším účastníkům), bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 7 Co 1985/2016, určeno, že žalovaná 1) (nyní žalobkyně) je vlastnicí nemovitostí, a to pozemků parc. č. 380/1, parc. č. 587/4 a parc. č. 718/2, vše v k. ú. Velešín. Na základě tohoto rozhodnutí byly nemovitosti zapsány do katastru nemovitostí jako vlastnictví České republiky s tím, že příslušný k hospodaření s tímto majetkem státu je Úřad. Proti uvedenému rozhodnutí podal Úřad, který vlastnictví státu stále popíral, úspěšné dovolání a jako vlastník pak bylo zapsáno v katastru žalované město. Mezi tím byl však Úřad nucen zajistit péči o sporné pozemky, a na základě rozhodnutí Městského úřadu Kaplice, které mu uložilo provést konkrétní opatření, nechal provést na zakázku smýcení (pokácení) stromů napadených kůrovcem a dříví posléze prodal. Poté požadoval po žalovaném náhradu toho, co vynaložil na péči o les, s odečtem toho, co získal prodejem dříví. Žalovaný se však bránil tím, že náklady vynaložila žalobkyně neúčelně a nehospodárně, potřebné práce bylo možné sjednat levněji, a také dříví bylo možné prodat výhodněji; žalovaný též mohl, na rozdíl od žalobkyně, provést odpočet daně z přidané hodnoty. Tomu přisvědčily i znalecké posudky Ing. Pavla Hobzy. Odvolací soud proto uzavřel, že nutné náklady na zachování podstaty lesních pozemků činí částku 341 486,40 Kč, kterou žalovaný žalobkyni na základě uzavřené dohody již zaplatil. V tom, že žalobkyně nemá právo na požadovanou částku proto, že náklady vynaložila nehospodárně a také žalovaný nemůže nést důsledky plnění daňové povinnosti žalobkyně, se soudy shodly; pokud jde o právní kvalifikaci, soud prvního stupně měl za to, že žalobkyně byla nepoctivou držitelkou, a aplikoval § 1001 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), zatímco odvolací soud vyšel z toho, že ať již byla držitelkou poctivou či nepoctivou nebo zda šlo o nepřikázané jednatelství (konkrétní závěr neučinil), je jádro problému v tom, že žalovaný není povinen nahradit více, než činila obvyklá cena prací a výkonů zajištěných žalobkyní. Ta tvrdí, že jde o nárok z bezdůvodného obohacení. Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném vyřešení otázky hmotného práva, resp. jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném vyřešení právní otázky, jež v praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení dvě otázky, které nebyly dovolacím soudem doposud řešeny. První otázka se týká toho, zda lze s ohledem na povinnost žalobkyně provádět práce na základě pravomocných rozhodnutí orgánu veřejné správy (městského úřadu) a poměřovat výši bezdůvodného obohacení žalovaného se zhodnocením věci. U druhé otázky jde o posouzení držby žalobkyně, tedy zda lze na žalobkyni nahlížet jako na poctivého či naopak nepoctivého držitele, pokud bylo pravomocně určeno (byť později zrušeno) její vlastnické právo k předmětným pozemkům. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v § 237 o. s. ř. Proto dovolací soud vychází ze skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení. K otázce, „zda v posuzované věci, kdy žalobce byl povinen provést požadované práce na základě pravomocných rozhodnutí orgánu veřejné správy (což také zákonným a transparentním způsobem prostřednictvím veřejné zakázky provedl), je namístě poměřovat výši bezdůvodného obohacení žalovaného se zhodnocením věci (v daném případě předmětných lesních pozemků po provedeném smýcení)“: Na takto položené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud nepopřel, že žalobkyně má v zásadě právo na náhradu nákladů vynaložených „na těžbu kůrovcem napadených stromů a nutnou péči o les spočívající v tzv. vyžínání“, dále však konstatoval, že má nárok na náhradu jen těch nákladů, které byly vynaloženy účelně, hospodárně a odůvodněně. Protože podle skutkových zjištění, opřených o znalecké posudky znalce Ing. Pavla Hobzy, tomu tak nebylo, odvolací soud uzavřel, že nutné náklady na zachování podstaty lesních pozemků činí „částku 341 486,40 Kč, kterou žalovaný žalobkyni na základě uzavřené dohody již zaplatil. Pokud žalobkyně vynaložila částku vyšší (která je předmětem řízení), neboť v souvislosti se správou po