22 Cdo 1137/2012 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1137/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2012 Spisová značka:22 Cdo 1137/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1137.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezpodílové spoluvlastnictví manželů Dobré mravy Poučovací povinnost soudu Dotčené předpisy:§ 150 obč. zák. ve znění do 31.07.1998 § 149 odst. 3 obč. zák. ve znění od 01.08.1998 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:20. 7. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1137/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. S., bytem v P., zastoupené JUDr. Petrem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, proti žalovanému P. S., bytem v J., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 111/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011, č. j. 17 Co 364/2010-417, takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. května 2010, č. j. 23 C 111/92-391, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011, č. j. 17 Co 364/2010-417, ve výrocích II. až IV., se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů („BSM“) k věcem, které účastníci měli ke dni zániku manželství. Žalobkyni přikázal hodnotu družstevního bytu v P. 4, K. 749, ve výši 2.228.516 Kč a hodnotu šicího stroje Lada ve výši 1.500,- Kč, celkem 2.230.016,- Kč, a žalovanému přikázal hodnotu osobního automobilu VAAZ 2001 ve výši 8.000,- Kč. Zároveň uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 1.111.008,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodl na základě následujících zjištění: Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 28. října 1989. Rozsudkem ze dne 26. února 2003, č. j. 8 C 118/2000-105, bylo zrušeno právo společného nájmu výše označeného družstevního bytu a zároveň společné členství v bytovém družstvu. Výlučnou členkou družstva a nájemkyní bytu se stala žalobkyně, která posléze byt koupila a dále převedla synu účastníků R. S. Proto soud žalobkyni přikázal „hodnotu družstevního bytu“. I ohledně dalších věcí účastníkům přikázal jejich hodnotu, neboť účastníci je v době rozhodnutí již neměli. Při určení výše vypořádacího podílu soud vycházel z toho, že podíly účastníků na vypořádávaném BSM jsou stejné. Na hodnotě šicího stroje Lada a osobního automobilu VAZ 2001 se účastníci shodli, zatímco při stanovení hodnoty družstevního bytu soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. J. Z. Ten při ocenění vycházel ze stavu bytu ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů a z ceny dosažitelné ke dni ocenění, tj. k 22. březnu 2010. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nereagoval na tvrzení žalobkyně, že o společný majetek, o společnou domácnost a o společného syna se starala pouze ona (viz např. tvrzení uvedená v žalobě či ve vyjádření z 25. 3. 2008 na č. l. 264 an.) a že žalovaný se vůči ní a jejich synu dopouštěl fyzického násilí, a to nejen po skončení manželství, ale i za jeho trvání (viz např. č. l. 3, 264, 266, 267). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně shora označeným rozsudkem, výrokem II., rozsudek soudu prvního stupně změnil co do určení hodnoty družstevního bytu, kterou snížil na 1.937.840 Kč; v důsledku toho snížil i celkovou hodnotu podílu žalobkyně na 1.939.340 Kč a dále částku, kterou má žalobkyně zaplatit žalovanému na vypořádání podílů, a to na 965.670 Kč. Žalobkyni též prodloužil lhůtu k zaplacení ze tří dnů na šest měsíců. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále, výroky III. a IV., rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Jako důvodnou shledal pouze námitku žalobkyně, že je třeba přihlédnout k privatizaci bytu, na které se žalovaný nijak nepodílel a která podle znaleckého posudku zvýšila hodnotu bytu o 15 %. Proto odvolací soud hodnotu bytu vyčíslil na částku bez tohoto zvýšení, tj. na 1.937.840 Kč. K odvolacím námitkám žalobkyně, že se soud prvního stupně nezabýval jejími tvrzeními o hospodaření, péči o rodinu a násilí, odvolací soud uvedl: „Žalobkyně sice tvrdí, že žalovaný se zasloužil menší měrou o nabytí bytu, o jeho údržbu a péči o dítě a o domácnost, tyto její námitky však zůstávají právě jen v rovině tvrzení a nezohledňují, jakým způsobem manželé hospodařili, jaké byly jejich výdělkové poměry, kolik který z nich přispíval do společného rodinného rozpočtu… další výtky žalobkyně stran chování žalovaného po rozvodu manželství již na způsob rozdělení majetku nemají vliv.“ Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež odůvodnila odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Podstatu její dovolací argumentace tvoří námitka, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal se všemi kritérii obsaženými v § 150 věta druhá až čtvrtá občanského zákoníku ve znění k 28. říjnu 1989, kdy zaniklo manželství účastníků. Domnívá se, že soud neměl vycházet z toho, že podíly obou manželů na vypořádávaném BSM jsou stejné. Měl totiž přihlédnout k tomu, (1) že na pořízení bytu žalobkyně použila své výlučné prostředky, (2) že výlučně pečovala o nezletilého syna účastníků a o domácnost, (3) že „prakticky výhradně” zabezpečovala hospodaření rodiny a opatřování prostředků na chod domácnosti, (4) že žalovaný se dopouštěl „zavrženíhodného jednání vůči ní a jejich synovi“ a (5) že řádně neplnil vyživovací povinnost vůči jejich synovi. Odvolací soud se jejími tvrzeními a předloženými důkazy nezabýval; nesprávně konstatoval, že žalobkyně zůstala toliko u tvrzení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů či společného jmění manželů ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, publikovaný pod č. C 8042 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaným nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Propojení přezkoumávané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se pak při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, publikovaný v Souboru pod č. C 5768). V daném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze potud, že ve prospěch žalobkyně snížil jí přikazovanou hodnotu družstevního bytu a v důsledku toho i výši částky, kterou má žalobkyně zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů. Protože tato změna byla ve prospěch žalobkyně, žalobkyně není oprávněna podat proti ní dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročníku 1998, pod číslem 28). Přípustnost dovolání proto může být založena za podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., totiž že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato podmínka je splněna, a že dovolání tudíž přípustné je. Přezkoumal proto napadená rozsudek a poté dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání zakládá především otázka, implicitně uplatněná v dovolání, zda se soud při vypořádání BSM (ale