22 Cdo 1172/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1172/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2020 Spisová značka:22 Cdo 1172/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1172.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Držba Vydržení Dotčené předpisy:§ 130 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 9. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1172/2020-256 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) A. K., narozeného XY, a b) P. K., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovanému A. N., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 283/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 Co 3/2019-224, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 Co 3/2019-224, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 9 C 283/2015-174, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku par. č. XY, odděleného od pozemku par. č. XY, nacházejícího se v katastrálním území XY, obci XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, přičemž tento pozemek tvoří součást jejich společného jmění. Výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 Co 3/2019-224, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. a změnil ve výroku II. co do výše náhrady nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podstata věci je v tomto: Žalobci v roce 1978 koupili od státního statku dům č. p. XY; v souvislosti s touto koupí 5. 10. 1983 pak uzavřeli se státem dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku – stavební parcely č. XY tamtéž, o výměře 1081 m2, na které leží uvedený dům. Spolu s tímto pozemkem začali užívat i část sousedního pozemku, nyní evidovaného jako parcela č. XY, o výměře 103 m2. Spor je nyní o to, zda žalobci tuto parcelu (dále též „sporný pozemek“) nabyli do vlastnictví vydržením, jak tvrdí. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci nemohli být oprávněnými držiteli sporného pozemku, neboť neměli právo jej užívat ani na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, když sami potvrdili, že takovou dohodu přímo k tomuto pozemku neuzavřeli. Do 1. 1. 1992 pak bylo vydržení pozemku v tzv. socialistickém vlastnictví vyloučeno, proto mohla oprávněná držba pozemku (vlastnického práva k němu) započít až tohoto dne; od podzimu 1993 však museli žalobci vědět, že sporný pozemek není jejich vlastnictvím. Proto nemohla uplynout desetiletá vydržecí doba. Odvolací soud, rozhodující o odvolání žalobců, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Jednak uvedl, že držba žalobců se neopírala o žádný právní důvod, ani o domnělý (putativní) právní titul. Žalobci nemohli být v dobré víře i proto, že jim bylo zřízeno právo osobního užívání k zastavěnému pozemku, „tedy k druhu takového pozemku, který nelze obhospodařovat způsobem žalobci uvedeným, tj. sekat zde trávu, zasazovat a pěstovat ovocné keře, stromy a vinnou révu“. Protože museli vědět, že k sousednímu pozemku par. č. XY – zahradě jim právo osobního užívání zřízeno nebylo, nemohli být v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, a tedy ani jeho oprávněnými držiteli. Proto odvolací soud, jak uvedl, se nemusel zabývat otázkou, zda uběhla vydržecí doba. Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, které opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Podle nich rozsudek spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K otázce hmotného práva uvádějí, že nalézací soudy nesprávně posoudily dobrou víru, resp. omluvitelnost omylu týkající se rozlohy jejich pozemku ve vztahu k vydržení. Pokud jde o otázku procesního práva, argumentují, že rozsudky nalézacích soudů jsou nepřezkoumatelné, a vnitřně rozporné; nadto odůvodnění odvolacího soudu je strohé. Tímto bylo porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé namítají, že na sporné části pozemku hospodařili; je podle nich dokonce běžné, že pozemky označené jako zastavěná plocha a nádvoří bývají pokryty travním a stromovým porostem, a to i ve městech. Nejsou zřetelné hranice, které by oddělovaly jejich pozemek od sporného pozemku; jedná se tak o jeden celek. Sporný pozemek byl k jejich pozemku připlocen, což nikdo po dlouhou dobu nesporoval. V řízení navrhovali místní šetření, které však (stejně jako jiné jimi navržené důkazy) nebylo provedeno. Nadto právní předchůdce žalobců je při prohlídce nemovitosti ujistil, že předmětem převodu je pozemek ohraničený plotem. K otázce posouzení dobré víry odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, od které se odvolací soud odchýlil, a to na rozsudek ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, nebo rozsudek ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009. Dovolatelé poukazují na situaci v 70. a 80. letech 20. století, kdy bylo obtížné získat informace o vlastnictví pozemků, což by se mělo promítnout i do posouzení obvyklé míry opatrnosti při uchopení držby. Žalobci si počínali obezřetně, byť neměli možnost ověřit si rozlohu nabývaného pozemku, což jim nelze klást k tíži. V závěru odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014. Navrhují, aby dovolací soud změnil výrok I. rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku par. č. XY, který tvoří součást jejich společného jmění. Podle žalovaného se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argumentuje, že soud prvního stupně dospěl k závěru s přihlédnutím k veškerým okolnostem věci. Okolnosti ohledně výměry pozemku a faktické hranice nebyly pro posouzení dobré víry relevantní. Dovolatelé nabyli na základě kupní smlouvy vlastnické právo pouze k domu č. p. XY, nikoliv k pozemku. Dohoda o užívání pozemku není způsobilý právní titul, který by mohl založit dobrou víru dovolatelů. Tvrzení, že dovolatelé byli ubezpečeni ze strany zástupce jejich právního předchůdce, že je jim předána nemovitost včetně sporného pozemku, je zcela nové a neproběhlo k němu žádné dokazování. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno tvrzení, že sporný pozemek byl oplocen společně s pozemkem. S ohledem na uvedené má tak žalovaný za to, že dovolání není přípustné a navrhuje jej odmítnout. Předmětem dovolacího přezkumu je rozsudek odvolacího soudu, který dovolací soud přezkoumal z hledisek v dovolání uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uvedené níže), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání je důvodné. Předmětem dovolacího přezkumu je úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobci nebyli při nabytí držby vlastnického práva ke spornému pozemku v objektivní dobré víře, že jim toto právo patří. Podle § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák., viz též § 132a odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/