22 Cdo 1262/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1262/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2020 Spisová značka:22 Cdo 1262/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1262.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Vydání věci Společné jmění manželů Podnik Dotčené předpisy:§ 237, 243c odst. 1 o. s. ř. § 143 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 9. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1262/2020-193 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. Č., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janou Markovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, Husovo náměstí 64, proti žalované I. Z., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze, Plaská 623/5, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 317/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. 26 Co 100/2019-165, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Milana Vaňkáta. Odůvodnění: Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 9 C 317/2017-128, zamítl žalobu o povinnost žalované vydat žalobci osobní automobil tovární značky XY s obchodním označením XY, označeného registračního a identifikačního čísla, včetně osvědčení o registraci vozidla I, malého technického průkazu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III). Vzal za prokázané, že žalobce začal podnikat v roce 1995. Po 1. 8. 1998 došlo ke změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví (dále též „BSM“) se změnilo na společné jmění manželů (dále též „SJM“) a změnil se i rozsah majetku vymezený v § 143 obč. zák. Do SJM již patřily i věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů. Dne 19. 9. 1998 účastníci uzavřeli manželství a nabývali majetek do SJM podle pravidel platných od 1. 8. 1998. Žalobce měl ve vlastnictví podnik jako hromadnou věc, předmětný automobil však koupil až v roce 2012. Výnosy z podnikání žalobce patřily do SJM. Vozidlo tak bylo zakoupeno z prostředků společných a stalo se součástí SJM, nikoli podniku žalobce, na čemž skutečnost, že je zahrnul do svého podnikání, nic nemění. Žalobce nevyvrátil domněnku zakotvenou v § 144 obč. zák. Dřívější judikaturu o věci sloužící výkonu povolání přijatou v podmínkách BSM nelze aplikovat. I kdyby však aplikovatelná byla, nebyl splněn předpoklad, že věc slouží jen žalobci a nikoli žalované, neboť bylo prokázáno, že žalovaná od roku 2012 vozidlo užívala ve větším rozsahu než žalobce. V době rozhodování soudu je tak věc v zaniklém, leč dosud nevypořádaném SJM účastníků (manželství zaniklo rozvodem 30. 4. 2018). Předání vozidla žalovanou žalobci nebylo prokázáno, žalovaná však vozidlo drží na základě svého práva rovnocenného právu žalobce a nejsou tak splněny předpoklady reivindikační žaloby dle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 26 Co 100/2019-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že podle právní úpravy účinné v době koupě se automobil stal součástí SJM i v případě, že by sloužil pouze k podnikání žalobce. Proto se nemohl stát ani složkou podniku žalobce jako věci hromadné, jíž se mohou stát pouze věci ve vlastnictví téže osoby (viz později § 501 o. z.). Ani v době rozhodování odvolacího soudu neuplynula tříletá lhůta od zániku SJM dle § 741 o. z., jiný způsob vypořádání SJM tvrzen nebyl. Žalobce tak není výlučným vlastníkem automobilu a nemá v řízení věcnou legitimaci pro ochranu dle § 1040 o. z., mohl by se domáhat pouze úpravy užívání věci v SJM za analogického užití § 728 o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Uvedl, že odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2280/2017, 22 Cdo 3692/2016 a 30 Cdo 3608/2017 otázku hmotného práva, „tj. vlastnictví osobního automobilu podnikatele zakoupeného v roce 2012, který žalobce jako podnikatel zařadil jako součást svého podniku, přičemž tento podnik vlastnil jak již před uzavřením manželství, tak i před 1. 8. 1998“. Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sporný automobil patří do SJM z důvodu, že obč. zák. ve znění po 1. 8. 1998 v § 143 ze SJM nevylučuje věci nabyté za trvání manželství sloužící k výkonu povolání jen jednoho z manželů, a se závěrem, že se automobil nestal složkou podniku dovolatele (s odkazem na § 501 o. z.), neboť se jí mohou stát pouze věci ve vlastnictví téže osoby. Podle dovolatele má od roku 1995 (před uzavřením manželství) ve vlastnictví podnik s předmětem podnikání nákup a prodej, konkrétně ojetých osobních automobilů a příslušenství. Sporný automobil zakoupil z výnosů z podnikání a z doložených dokladů je zřejmé, že sloužil nadále k podnikání dovolatele, stal se součástí jeho podniku a jeho výlučného majetku. Případné užívání manželkou na tom nemůže nic změnit. Nemohl se proto stát součástí SJM. Závěr, že podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. 8. 1998 nestal předmětem SJM, tudíž nemohou být předmětem vypořádání SJM ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci, neboť jsou součástí výlučného vlastnictví podnikatele, dovodil dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, 22 Cdo 684/2004, 22 Cdo 1053/2012, 22 Cdo 2903/2005 a 22 Cdo 3705/2014. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. Žalovaný především zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení dokazování soudem, které nelze dovoláním napadnout. Samotnou otázku hmotného práva vyřešil odvolací soud správně a v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Okamžikem uzavření manželství (po 1. 8. 1998) vzniklo účastníkům SJM, do něhož nabývali majetek podle pravidel platných pro SJM od 1. 8. 1998. Vozidlo koupil žalobce až v roce 2012 a patřilo do SJM. Odkazy žalobce na uvedenou judikaturu nejsou přiléhavé. Dovolání není z níže uvedených důvodů přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený pos