22 Cdo 1826/2020 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1826/2020-383 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. W., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Reginou Grygarovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Zacpalova 379/27, proti žalovanému P. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Stříbrným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 182/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2020, č. j. 71 Co 199/2019-346, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2020, č. j. 71 Co 199/2019-346, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 3. 2019, č. j. 26 C 182/2015-259, ve znění usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 5. 2019, č. j. 26 C 182/2015-284, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 26 C 182/2015-259, ve znění opravného a doplňujícího usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 5. 2019, č. j. 26 C 182/2015-284, povolil ve prospěch vlastníka budovy č. p. XY, která stojí na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, služebnost nezbytné cesty zakládající nerušené právo chůze a jízdy všemi vozidly přes pozemky parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY v rozsahu stanoveném geometrickým plánem č. 413-17/2018 ze dne 10. 10. 2018 vypracovaným J. H., který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému úplatu za povolení nezbytné cesty ve výši 128 100 Kč, a to v pravidelných ročních splátkách 6 405 Kč, splatných vždy do 31. 12. příslušného kalendářního roku počínaje rokem, ve kterém bude služebnost nezbytné cesty zapsána do katastru nemovitostí (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům i státu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako vlastník budovy č. p. XY nemůže tuto nemovitost řádně užívat, protože není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Zabýval se otázkou, zda si žalobce nezpůsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. Vyšel z toho, že žalobce nabyl budovu č. p. XY nacházející se v areálu bývalého jednotného zemědělského družstva na základě kupní smlouvy ze dne 31. 1. 2008, přičemž žalovaný se stal vlastníkem pozemku pod budovou a sousedních pozemků na základě kupních smluv uzavřených před 31. 1. 2008. Uvedl, že žalobce se po nabytí budovy do vlastnictví prokazatelně zajímal o otázku přístupu k budově z veřejné cesty. Byl ujištěn prodávajícím, že prodávající byl oprávněn užívat příjezdovou cestu nacházející se v areálu bývalého jednotného zemědělského družstva na základě příslušných nájemních smluv, přičemž toto právo mělo podle sdělení prodávajícího svědčit rovněž žalobci. Do roku 2013 nikdo žalobci v přístupu k budově č. p. XY nebránil a žalobce v té době budovu revitalizoval. Poznamenal také, že komunikace v areálu bývalého jednotného zemědělského družstva jsou užívány i ostatními vlastníky budov, které se zde nachází. Jednání žadatele o nezbytnou cestu hodnotil soud prvního stupně jako vědomě nedbalé (jelikož neoslovil při nabytí vlastnického práva k budově č. p. XY vlastníky sousedních pozemků v souvislosti se zajištěním přístupu k nabývané nemovitosti z veřejné cesty), avšak nikoliv jako hrubě nedbalé. Přihlédl rovněž k tomu, že se jedná o areál bývalého jednotného zemědělského družstva s různými vlastníky pozemků a budov nacházejících se na těchto pozemcích, přičemž žalobce byl právním předchůdcem ujištěn o zajištění přístupu z veřejné cesty. Zohlednil také, že v době, kdy žalobce nemovitost nabyl, bylo možné zřídit věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), „a pokud by věc byla posuzována podle občanského zákoníku 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013, žalobnímu požadavku by bylo zcela jistě vyhověno.“ Uzavřel, že v posuzované věci nelze postupovat podle § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z."), neboť by to bylo v rozporu se zásadou pravé retroaktivity. Za neopodstatněnou považoval námitku žalovaného, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován z důvodu absence M. M. v řízení jakožto vlastníka pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který se rovněž nachází mezi veřejnou cestou a budovou ve vlastnictví žalobce a přes který musí žalobce (v případě povolení nezbytné cesty přes pozemky žalovaného) na veřejnou cestu přistupovat. Uvedl, že mezi M. M. a žalobcem není o způsobu užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY žádného sporu, a proto není důvod, aby M. M. byl žalován. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny veškeré podmínky pro zřízení nezbytné cesty, a proto povolil z důvodu právní jistoty žalobce a jeho právních nástupců nezbytnou cestu ve formě služebnosti, a to za jednorázovou náhradu 128 100 Kč splatnou v pravidelných ročních splátkách ve výši 6 405 Kč. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 71 Co 199/2019-346, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu za povolení nezbytné cesty ve výši 96 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům řízení (výrok III) i státu (výrok IV). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V). Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce si nezpůsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. Vyšel z toho, že žalobce se při koupi nemovitosti dotazoval na zajištění přístupu a prodávajícím byl ujištěn o možnosti používat stávající přístup z veřejné cesty i přes pozemky žalovaného, a to na základě nájemních smluv uzavřených mezi prodávajícím jako uživatelem pozemků a jejich vlastníky. Jako nedůvodnou shledal rovněž námitku žalovaného, že žalobce není v této věci aktivně legitimován, protože nejsou žalováni vlastníci všech pozemků nacházejících se mezi nemovitostí žalobce a veřejnou cestou. K tomu uvedl, že žalobce může mít zajištěn přístup k veřejné cestě přes ostatní pozemky na základě dohody či požadovat jeho zřízení samostatnou žalobou, není však nutné, aby vlastníci všech pozemků nacházejících se mezi nemovitostí žadatele o nezbytnou cestu a veřejnou cestu byli zároveň žalováni. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny veškeré podmínky pro povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému jednorázovou náhradu ve výši 96 000 Kč. Vyšel z částky 32 025 Kč představující vynucený nájem části služebných pozemků ve výši obvyklé ceny těchto pozemků. Tuto částku navýšil třikrát s ohledem na trvalé omezení vlastnického práva žalovaného. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že mezi nemovitostí žalobce a veřejnou cestou se nachází další pozemky (pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví M. M. a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve společném jmění P. a M. T.). Vlastníci těchto pozemků však nejsou účastníky řízení a žalobce povolení nezbytné cesty přes jejich pozemky nepožadoval. Žalobce v řízení ani netvrdil a nebylo prokázáno, že má povoleno právo cesty přes pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY. Z ustálené rozhodovací praxe (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018) se podává, že leží-li mezi nemovitostí postrádající přístup a veřejnou cestou více pozemků různých vlastníků, zřídí se cesta přes všechny tyto pozemky. Nejsou-li všichni vlastníci pozemků nacházejících se mezi nemovitostí žadatele a veřejnou cestou účastníky řízení, je třeba žalobu pro nedostatek věcné legitimace zamítnout. V posuzované věci soudy nižších stupňů žádným způsobem neposuzovaly, zda a jakým způsobem má žalobce zajištěn přístup na veřejnou cestu přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. K tomu dovolatel poznamenává, že závěr soudů nižších stupňů, že mezi žalobcem a M. M. není žádného sporu o užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jelikož k těmto skutečnostem žádné dokazování soudy neprovedly. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce si jako žadatel o nezbytnou cestu nezpůsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. Poukazuje na skutečnost, že žalobce při nabývání budovy č. p. XY věděl a vědět