22 Cdo 1871/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1871/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2022 Spisová značka:22 Cdo 1871/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1871.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 139 odst. 2 obč. zák. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 10. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2877/22 I.ÚS 774/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1871/2022-1194 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně I. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Pod Marjánkou 1680/31, proti žalované M. L., narozené XY, bytem v XY, o zaplacení 845 091,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 271/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 103 Co 9/2021, 103 Co 10/2021, 103 Co 24/2021-1174, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 15 C 271/2008-1045, zastavil řízení do částky 1 878,85 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 525 797,48 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 317 415,22 Kč s příslušenstvím (výrok III), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV) a o základu nákladů řízení státu (výroky V a VI). Usnesením ze dne 14. 9. 2020, č. j. 15 C 271/2008-1056, opravil soud prvního stupně částku ve výroku III rozsudku na 315 536,38 Kč. Usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. 15 C 271/2008-1086, stanovil soud prvního stupně výši nákladů řízení státu a opravil označení soudu v rozsudku. Usnesením ze dne 25. 6. 2021, č. j. 15 C 271/2008-1104, opravil soud prvního stupně výroky II a IV rozsudku a výrok I usnesení ze dne 10. 12. 2000. Rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 15 C 271/2008-1116, doplnil soud prvního stupně rozsudek o výrok VII, jímž zamítl žalobu o zaplacení dalších úroků z prodlení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 103 Co 9/2021, 103 Co 10/2021, 103 Co 24/2021-1174, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem a ve znění usnesení v napadených výrocích II, IV, V a VI rozsudku a ve výroku II doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalobu zamítl i do částky 525 797,48 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a státu (výroky II a III). Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované podílu na výnosech z hospodaření se společnou věcí – pozemkem parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „předmětná nemovitost“ nebo “společná nemovitost“), za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011. Žalovaná vykonává správu předmětné nemovitosti, inkasuje příjmy z ní představované nájemným z bytů a nebytových prostor v nemovitosti se nacházejících a v rozhodném období žalobkyni žádný takto dosahovaný výnos nevyplatila. Soud prvního stupně přisoudil žalobkyni náhradu za jí neužívaných 10,2 % společné nemovitosti v letech 2007 až 2011, ač její spoluvlastnický podíl činí 25 %, neboť 14,8 % nemovitosti užívá (jako byt). Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí žalované jako většinové spoluvlastnice, že výnosy z předmětné nemovitosti nebudou rozdělovány (fakticky vypláceny) mezi spoluvlastníky, ale že budou akumulovány na „účtu nemovitosti“ u banky, kde budou zhodnoceny, za účelem vytváření dostatečných finančních zdrojů pro zamýšlenou údržbu, opravy a investice do předmětu spoluvlastnictví, je rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“), které po dobu trvání spoluvlastnického vztahu ostatní spoluvlastníky (žalobkyni) vázalo. Rozhodnutí nebylo neplatné podle § 39 obč. zák., neboť nebylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně je rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozhodování o rozdělování výnosů ze společné věci je rozhodováním o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák., které náleží většinovému spoluvlastníkovi. Základním právem spoluvlastníka je právo požívat plody a užitky z předmětu spoluvlastnictví, které nelze ztotožňovat s hospodařením se společnou věcí. Realizace tohoto práva není založena na principu majorizace, pro nakládání s věcí je třeba souhlasu všech spoluvlastníků. S tím je ve shodě i komentářová literatura. Soudní praxe výslovně potvrdila, že v případě bytu či domu odpovídá užitku, který věc přináší, nájemné, nikoliv však užívání věci samotné, které spadá pod správu společné věci, přičemž právo na plody a užitky tak nelze ztotožňovat s otázkami správy společné věci a realizace tohoto práva není založena na principu majorizace ovládajícího správu společné věci. Tuto povahu již vystihla starší judikatura závěrem, že spoluvlastníku náleží pouze podíl na čistém výtěžku, jak se z přijatých příjmů a vydání ukáže, a jen s takovým podílem může volně nakládat. Z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že rozdělení plodů a užitků je věcí správy. Je-li chápáno jako forma vypořádání spoluvlastnictví, nemůže podléhat pravidlům správy společné věci. V dovolacím řízení nebyla dosud řešena v rámci hospodaření se společnou věcí otázka rozdělování zisku. Žalobkyně nemůže užívat předmětnou nemovitost ve výši svého spoluvlastnického podílu, nemá podle odvolacího soudu ani právo na rozdělení výnosů z hospodaření se společnou věcí a musí strpět veškerá rozhodnutí a jednání žalované, i to i ta, která jsou v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 49/2004 se nevztahuje na projednávanou věc, neboť neřeší rozdělení zisku a ponechávání zisku na účtu z důvodu neurčitých investic. Navíc v uvedeném rozsudku je na účet poukazováno jen nájemné, nikoli všechny výnosy, a jde o společný účet s dispozičním právem všech spoluvlastníků. V projednávané věci si účet zřídila žalovaná, sama s ním disponuje a užívá jej i pro osobní účely (např. z něj hradí náklady tohoto řízení). Majorizaci je možno respektovat jen v případech, v nichž není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07). Odvolací soud nevzal do úvahy ani druh a výši investic a nerespektoval oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka. Jednání žalované tak může být v rozporu s dobrými mravy, je to jednání šikanózní a zřejmě jde o zneužití práva. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s názorem, že odvolací soud nebyl vázán závěry pravomocného mezitímního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 6 C 64/2005, neboť její skutkově totožný nárok za další časové období měl být řešen u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 6 C 64/2005, ale byl vyloučen k samostatnému řízení. Odvolací soud neměl dospět k názoru, že žalovaná může konkludentně a bez informování žalobkyně rozhodovat o hospodaření se společnou věcí a svévolně měnit svá rozhodnutí o výplatě podílu na výnosu z předmětné nemovitosti. Odvolací soud porušil podle žalobkyně i princip kontradiktornosti řízení, z něhož vyplývá, že by účastníci neměli být překvapeni nepředvídatelným výsledkem řízení. Soudy nesmí své rozhodnutí založit na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení. Nepředvídatelnost řízení je způsobilá porušit ústavně chráněná procesní práva žalobkyně, neboť jí byla odepřena možnost skutkově a právně argumentovat, případně se vyjádřit k prováděným důkazům, protože nevěděla, k čemu se má vyjadřovat. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí