22 Cdo 1871/2022 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1871/2022-1194 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně I. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Pod Marjánkou 1680/31, proti žalované M. L., narozené XY, bytem v XY, o zaplacení 845 091,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 271/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 103 Co 9/2021, 103 Co 10/2021, 103 Co 24/2021-1174, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 15 C 271/2008-1045, zastavil řízení do částky 1 878,85 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 525 797,48 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 317 415,22 Kč s příslušenstvím (výrok III), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV) a o základu nákladů řízení státu (výroky V a VI). Usnesením ze dne 14. 9. 2020, č. j. 15 C 271/2008-1056, opravil soud prvního stupně částku ve výroku III rozsudku na 315 536,38 Kč. Usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. 15 C 271/2008-1086, stanovil soud prvního stupně výši nákladů řízení státu a opravil označení soudu v rozsudku. Usnesením ze dne 25. 6. 2021, č. j. 15 C 271/2008-1104, opravil soud prvního stupně výroky II a IV rozsudku a výrok I usnesení ze dne 10. 12. 2000. Rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 15 C 271/2008-1116, doplnil soud prvního stupně rozsudek o výrok VII, jímž zamítl žalobu o zaplacení dalších úroků z prodlení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 103 Co 9/2021, 103 Co 10/2021, 103 Co 24/2021-1174, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem a ve znění usnesení v napadených výrocích II, IV, V a VI rozsudku a ve výroku II doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalobu zamítl i do částky 525 797,48 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a státu (výroky II a III). Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované podílu na výnosech z hospodaření se společnou věcí – pozemkem parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „předmětná nemovitost“ nebo “společná nemovitost“), za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011. Žalovaná vykonává správu předmětné nemovitosti, inkasuje příjmy z ní představované nájemným z bytů a nebytových prostor v nemovitosti se nacházejících a v rozhodném období žalobkyni žádný takto dosahovaný výnos nevyplatila. Soud prvního stupně přisoudil žalobkyni náhradu za jí neužívaných 10,2 % společné nemovitosti v letech 2007 až 2011, ač její spoluvlastnický podíl činí 25 %, neboť 14,8 % nemovitosti užívá (jako byt). Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí žalované jako většinové spoluvlastnice, že výnosy z předmětné nemovitosti nebudou rozdělovány (fakticky vypláceny) mezi spoluvlastníky, ale že budou akumulovány na „účtu nemovitosti“ u banky, kde budou zhodnoceny, za účelem vytváření dostatečných finančních zdrojů pro zamýšlenou údržbu, opravy a investice do předmětu spoluvlastnictví, je rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“), které po dobu trvání spoluvlastnického vztahu ostatní spoluvlastníky (žalobkyni) vázalo. Rozhodnutí nebylo neplatné podle § 39 obč. zák., neboť nebylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně je rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozhodování o rozdělování výnosů ze společné věci je rozhodováním o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák., které náleží většinovému spoluvlastníkovi. Základním právem spoluvlastníka je právo požívat plody a užitky z předmětu spoluvlastnictví, které nelze ztotožňovat s hospodařením se společnou věcí. Realizace tohoto práva není založena na principu majorizace, pro nakládání s věcí je třeba souhlasu všech spoluvlastníků. S tím je ve shodě i komentářová literatura. Soudní praxe výslovně potvrdila, že v případě bytu či domu odpovídá užitku, který věc přináší, nájemné, nikoliv však užívání věci samotné, které spadá pod správu společné věci, přičemž právo na plody a užitky tak nelze ztotožňovat s otázkami správy společné věci a realizace tohoto práva není založena na principu majorizace ovládajícího správu společné věci. Tuto povahu již vystihla starší judikatura závěrem, že spoluvlastníku náleží pouze podíl na čistém výtěžku, jak se z přijatých příjmů a vydání ukáže, a jen s takovým podílem může volně nakládat. Z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že rozdělení plodů a užitků je věcí správy. Je-li chápáno jako forma vypořádání spoluvlastnictví, nemůže podléhat pravidlům správy společné věci. V dovolacím řízení nebyla dosud řešena v rámci hospodaření se společnou věcí otázka rozdělování zisku. Žalobkyně nemůže užívat předmětnou nemovitost ve výši svého spoluvlastnického podílu, nemá podle odvolacího soudu ani právo na rozdělení výnosů z hospodaření se společnou věcí a musí strpět veškerá rozhodnutí a jednání žalované, i to i ta, která jsou v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 49/2004 se nevztahuje na projednávanou věc, neboť neřeší rozdělení zisku a ponechávání zisku na účtu z důvodu neurčitých investic. Navíc v uvedeném rozsudku je na účet poukazováno jen nájemné, nikoli všechny výnosy, a jde o společný účet s dispozičním právem všech spoluvlastníků. V projednávané věci si účet zřídila žalovaná, sama s ním disponuje a užívá jej i pro osobní účely (např. z něj hradí náklady tohoto řízení). Majorizaci je možno respektovat jen v případech, v nichž není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07). Odvolací soud nevzal do úvahy ani druh a výši investic a nerespektoval oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka. Jednání žalované tak může být v rozporu s dobrými mravy, je to jednání šikanózní a zřejmě jde o zneužití práva. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s názorem, že odvolací soud nebyl vázán závěry pravomocného mezitímního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 6 C 64/2005, neboť její skutkově totožný nárok za další časové období měl být řešen u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 6 C 64/2005, ale byl vyloučen k samostatnému řízení. Odvolací soud neměl dospět k názoru, že žalovaná může konkludentně a bez informování žalobkyně rozhodovat o hospodaření se společnou věcí a svévolně měnit svá rozhodnutí o výplatě podílu na výnosu z předmětné nemovitosti. Odvolací soud porušil podle žalobkyně i princip kontradiktornosti řízení, z něhož vyplývá, že by účastníci neměli být překvapeni nepředvídatelným výsledkem řízení. Soudy nesmí své rozhodnutí založit na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení. Nepředvídatelnost řízení je způsobilá porušit ústavně chráněná procesní práva žalobkyně, neboť jí byla odepřena možnost skutkově a právně argumentovat, případně se vyjádřit k prováděným důkazům, protože nevěděla, k čemu se má vyjadřovat. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splněn