22 Cdo 2095/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2095/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2095/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2095.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2095/2025-188 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně POSPIECH land and buildings, s.r.o., se sídlem v Ostravě, Luční 1210/20, IČO 08650331, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, proti žalované OREA - INVEST s.r.o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, IČO 25842480, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o určení neexistence práv věcného břemene, vedené u Okresního soudu Ostravě pod sp. zn. 17 C 254/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2025, č. j. 57 Co 302/2024 165, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2024, č. j. 17 C 254/2021-123, určil, že na tam uvedených nemovitostech žalobkyně nevázne věcné břemeno ve prospěch nemovitostí žalované (výroky I–VI), a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII a VIII). 2. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 57 Co 302/2024 165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Napadené rozhodnutí podle jejího mínění závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasila s konstatováním odvolacího soudu o tom, že znalec se 100% jistotou vyslovil závěr, že v současné době neexistují na služebných pozemcích žádné inženýrské sítě (a technická zařízení k nim), které by vedly na panující nemovitosti žalované a byly by pro ně jakkoliv využitelné a využívány. Toto zjištění podle žalované nemá oporu v provedeném dokazování a je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 180/2024). Zároveň má jít o odlišný skutkový závěr, než jaký učinil soud prvního stupně; namístě proto bylo zopakování dokazování (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2163/2010). Dále zdůraznila, že její právo v sobě zahrnuje také právo vést inženýrskou síť a zřídit ji (srov. § 1267 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; stejné závěry dovodila i ve vztahu k předchozí právní úpravě); chybná aplikace práva, které se odvolací soud dopustil, přitom představuje relevantní dovolací důvod (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Odvolacímu soudu taktéž vytkla aplikaci § 1299 odst. 1 občanského zákoníku a závěr, že k zániku věcného břemena mělo dojít ze zákona z důvodu trvalé změny. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání považuje za vadné, neboť v něm není řádně vymezeno, jakou právní otázku žalovaná předkládá k řešení a od jaké rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Navrhla proto odmítnutí dovolání. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Na úvod dovolací soud předesílá, že dovolání žalované je na samé hraně projednatelnosti; nejsou v něm totiž jednoznačně formulovány zobecnitelné právní otázky, které by vycházely ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. 9. K námitkám extrémního rozporu se zjištěným skutkovým stavem a potřebě zopakovat dokazování: Žalovaná nesouhlasila s konstatováním odvolacího soudu, že znalec se 100% jistotou vyslovil závěr, že v současné době neexistují na služebných pozemcích žádné inženýrské sítě (a technická zařízení k nim), které by vedly na panující nemovitosti žalované a byly by pro ně jakkoliv využitelné a využívány. Shledala ho v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 180/2024. 10. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024). Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/)]. 11. Ačkoliv závěr odvolacího soudu nemusí být zcela – skrz vyjádřenou míru pravděpodobnosti – přesný, není možné dospět k závěru, že by znamenal extrémní rozpor se zjištěným skutkovým stavem ani, že by bylo třeba v odvolacím řízení znalecký důkaz zopakovat. Ze znaleckého posudku, stejně jako z rozsudku soudu prvního stupně, se podává závěr, že inženýrské sítě žalované přes pozemky žalobkyně nevedou, s výhradou, že praktickou jistotu by bylo možné získat jen provedením výkopových prací (překopáním celého pozemku); nalezené sítě byly hodnoceny jako nerelevantní pro tuto věc (teplovod apod.). Samotná okolnost, že odvolací soud uvedl, že jde o jistotu „100%“, sice nemusí být zcela přesným vyjádřením, na výsledek věci však nemá dopad. I znalec a soud prvního stupně vyšli z toho, že přes pozemky žalobkyně sítě nevedou, byť s prezentovanou rozdílnou mírou přesvědčení. Oba soudy tedy dospěly ke shodnému skutkovému závěru, že sítě žalované přes pozemky žalobkyně nevedou. K extrémnímu rozporu se zjištěným skutkovým stavem proto nedošlo a zároveň ani nebylo třeba dokazování opakovat; odvolací soud se proto od judikatury odkazované v dovolání neodchýlil. 12. K námit